Václav Klaus, provokující sedmdesátník...

Přiznám se, že o tomto víkendu jsem započal článek s názvem „Pocta Václavu Klausovi“ a nastavil jeho zveřejnění na 19. června 2011 v 7:00. Teď však od toho úmyslu upouštím, protože, kdyby ten skromný introvert četl dva články o sobě, mohla by ho jeho vrozená skromnost opustit a do srdce by mu mohl vstoupit dosud nepoznaný pocit, pýcha a ješitnost.

Rok 1989 byl nejen pro tento stát, ale i pro mě kritickým. Už delší dobu jsem byl se svým džobem u ČEZ Praha silně nespokojen. Ani ne tak s platem, ten byl na poměry přiměřeně dobrý, ale s prací. Asi jako kdybych stále čerpal vodu na děravého sudu. Moje nespokojenost vyvrcholila na jaře 1989, já dal výpověď a šel na volnou nohu. Režim už tehdy opravdu mlel z posledního, stále povoloval šrouby a tak pro mě vůbec nebylo obtížné živit se bez jakéhokoli povolení či registrace jako autor a překladatel na volné noze. Získat výjezd na Západ už tehdy také vůbec nebylo obtížné a tak příjmy z časopisů dobře doplňovaly příjmy z dovezené elektroniky.

Pendloval jsem tam a zpět do Západního a Východního Berlína, kde jsem bydlel a každodenně přejížděl do Západního Berlína. I ten benzin, na který jsem jezdil, byl východní, tak hezky to fungovalo. A v Berlíně jsem prožil i pád zdi a vracel se domů do Prahy přesně 17. listopadu 1989. Dlužno říci, že provokace StB s mrtvým studentem Šmídem a její rozšíření zaníceným trockistou Uhlem, zapůsobila i na mě. Pozice mrtvého brouka se ze mě stal naštvaný občan a na chvíli jsem se zapojil do nejrůznějších demonstrací a neděli 19.12 ještě schytal jednu z posledních ran obuškem VB.

Moje povaha ale není politická, nemám „zitcfleiš“ pro vysedávání na nejrůznějších schůzích a tak, jakmile to bylo možné, zapojil jsem se dorevolučního vydělávání peněz. Bohužel ale prací. Syn kamaráda mi dohodil místo tlumočníka a děvčete pro všechno u televize BBC, která tehdy v Praze měla velký reportážní štáb. Práce to byla rozmanitá, naštěstí nějaké čtyřprocentní návrhy jsem nezažil, byl jsem ve svých 41 letech už asi jako objekt erotického zájmu přestárlý nebo to, že v Anglii je homosexualita v soukromých školách nakažlivá, je pouhým mýtem.

Po pár týdnech si mě produkční zavolal a pravil asi toto: Žorži, potřebujeme, abys zítra ráno vyzvedl jednoho ukecaného člověka z OF. Možná bude ministrem. Ale hoši, pravil ke svým kolegům, až s ním ten rozhovor skončíte, tak se ho rychle zbavte, žádné familiárnosti s ním. A dodal samozřejmě i jméno a adresu dotyčného: Václav Klaus, Českolipská 381.

Nebudu vše líčit do detailů, ale když jsem se přiblížili k Václaváku a já z magistrály zahnul do ulice Politických vězňů, tak onen arogantní muž pravil: „Zde mi zastavte, já dobře vím, jak to zde chodí, půjdu k hotelu Jalta pěšky“. Přiznám se, že celý průběh jízdy i její závěr mě tak nas*aly, že bych dotyčnému velmi rád „vypálil pecku čenichovku“. Jsem však povahy českopivněšvejkovsky mírumilovné a zůstalo jen u mlčky přes zuby cezených výhrůžek.

A po skoro 22 letech cítím, o co všechno jsem přišel. Kdybych tehdy opravdu budoucího prezidenta zfackoval, sláva a přízeň antiklausistů by mě dozajista neminuly. Byl bych jakýmsi mesiášem, který ukázal lidem cestu a bulvární spisovatel Viewegh by mě při svém psychiatrickém extempore na Pražském Hradě mohl dávat za příklad. A s Pehem bych každý týden luxusně obědval a sám Václav Havel by mi skrytě, leč jednoznačně dával najev svoji, ehm ehm, podporu. Ale já tupec jsem se té agrese zdržel a teď mi nezbývá nic jiného než vyjádřit Václavu Klausovi obdiv za jeho jasnozřivost.

Myslím, že žádný jiný politik na světě se tolikrát správně netrefil do budoucího vývoje. Nemá smysl vše vypočítávat, ale jen dnešní projev při inauguraci velkorypadla na dole Bílina za to stojí. Pár dní poté, co z velkého Německa zazněl hlas populistické historie, zaznívá z malých Čech hlas prozíravého rozumu. Nechápu, jak Němci mohli takto zblbnout.