Úložiště jaderného odpadu: Naši vnuci by nás proklínali?

To jistě ano, ale v jakém případě a za co? Kdysi jsem četl povídku, tuším že byla od Guy de Maupassanta, ale je to bez záruky. V té povídce přijede do jedné vesnice kočár s bohatou paní a nejprve zastaví u vdovy Crozierové, protože paní v kočáře se líbí její malý chlapec, který si hraje před domem.

Nabídne vdově, že si chlapce vezme za svého, tedy adoptuje či osvojí. Vdova je ovšem kategoricky proti a nedá se obměkčit. Zklamaná šlechtična pobídne kočího ať jede dál a vybere si dole ve vesnici jiného chlapce, který sice není tak hezký, ale zato je k dispozici. Matka se ho vzdá, aby mu zajistila lepší život.

Vdova Crozierová, když se to dozví, tak neustále zdůrazňuje, jakou ona je skvělou matkou, že syna nedala a jakou krkavčí matkou je ta, která s nechala mrzkým penízem uplatit a syna vydala. A v tomto duchu žije se synem, který se postupně mění sice ve stále hezkého, ale chudého a otrhaného, kterému nekyne nic jiného než udřít se na poli k smrti.

A po mnoha letech, když syn Crozierové je již na počátku dospělosti, přijede do vesnice opět onen kočár a z něj opět vystoupí ona šlechtična i se svým, skvěle vypadajícím adoptivním synem. Crozierová začne opět svůj kafemlejnek, jak ona byla skvělou matkou a její syn, když vidí přepych a možnosti, ve kterých jeho náhradník žije, matku prokleje.

Povídku jsem četl, je to asi tak čtyřicet let. Možná ji nenapsal onen sexuální nenasyta, který na svůj chtíč nakonec doskákal a před smrtí se změnil ve zvíře a možná byla i trochu jinak. Ale to, co chtěl tehdy spisovatel říci platí. Člověk nikdy neví, jak se mu jeho rozhodnutí v budoucnosti vrátí. A vůbec to nemusí být tak drastická věc, jako adopce dítěte, postačí třeba chybné rozhodnutí za totality prodat nebo nekoupit dům.

A pře takovéto rozhodnutí jsou dnes postaveni obyvatelé obcí, na jejichž katastru by zmíněné úložiště mělo stát. Občas, ale velmi zřídka, se stane, že se ve vzduchu srazí dvě dopravní letadla a trosky někoho na zemi zabijí. Ale spíš než dopravním se to stává vojenským strojům, sám jsem před třinácti lety viděl v Českých Budějovicích panelák, ohořelý po pádu stíhačky do sídliště. To, že tam nikdo nepřišel o kejhák byl tedy malá zázrak.

A riziko, tedy vpravdě jen teoretické, pádu letadla do obydleného prostoru samozřejmě existuje. Ale vyjádřili bychom ho číslem 0, mnoho nul 1%. A nikdo nežádá, aby se kvůli tomu změnily letové koridory, protože neobydlený prostor u nás prakticky není.

Použité jaderné palivo, nesprávně odpad, je dnes skladováno v nějaké hale přímo v jaderné elektrárně. Myslím že pro manipulaci s takovým kontejnerem není ani zapotřebí nějakých zvláštních ochranných pomůcek, naopak Dana Drábova, předsedkyně Úřadu pro jadernou bezpečnost, která tak kdysi vášnivě líbala sexuálně nepřitažlivého Miloše Zemana, by si takový kontejner postavila do obýváku, protože hezky topí.

Svým způsobem se ty obce staví proti tomu úložišti asi naprosto stejně, jako kdyby se někdo rozhodl postavit tam nějaký velký areál, podobný tomu „školícímu“ v osadě Ptyč na Plzeňsku, který tam staví exmanžela dobrodruha Pavla Tykače. Já si ale myslím, že takový areál paní Tykačové zasáhne do života obce podstatně negativněji než jaderné úložiště.

A to proto, protože si myslím, že obec či obce, kde se bude úložiště budovat budou podstatně zvýhodněné. A to jednak přímo a sice nějakou finanční kompenzací nebo lepší komunikací a pak také nepřímo a sice skvělými výdělkovými možnostmi na stavbě.

Já být starostou nějaké dotčené obce, tak se opravdu budu zamýšlet, co vlastně chci? Neměnnou chudobu svojí obce nebo možnost celkem prudkého rozvoje za státní peníze. Ale já takovým starostou nejsem a ti současní mají to štěstí, že jim jejich potomci nebudou moci jejich rozhodnutí vyčítat. Přece jen, takový projekt roste pomaleji než tříleté dítě.