Ukrajinská opozice srdnatě bojuje za sny A. Hitlera…

Jistě ne za všechny, ale určitě za jejich podstatnou část. Jen velmi málo lidí si usmyslí, že vejdou do dějin negativně. Psychopatičtí vrazi, atentátníci a tak podobně. Málokterý obraz ale přežije nějakou delší dobu. Kdo dnes například ještě ví, kdo byl Gavrilo Princip, Josef Šoupal nebo Lee Harvey Oswald? Od nejvýznamnějšího a „nejmladšího“ atentátu uplynulo loni teprve padesát let, ale žádné velké vzpomínky na JFK a jeho údajného vraha jsem nezaznamenal. Asi „nejlepší skóre“ zaznamenal Hérostratos, který roku 356 př.n.l. vypálil Artemidám chrám v Efesu a dodnes jeho jméno neupadlo v zapomnění. Na dotaz „Hérostratos z Efesu“ vyplivne Google, skoro 2370 let poté, 1400 odkazů. Dobré, že?

Nechci samozřejmě tvrdit, že Adolf Hitler toužil po tom vstoupit do dějin lidstva jako ten (dočasný) největší zločinec. Dočasný proto, protože netušíme, co nás ještě čeká, i když pevně doufám, že horší než za Hitlera to být nemůže.

Nepíši z pozice historika, ani z pozice vzdělaného amatére.Píši z pozice laika, který po desetiletí života nasával nejrůznější informace a teď se snaží z nich čerpat. A podle všeho byl Adolf Hitler zapáleným bojovníkem za šťastnou budoucnost Německa.

Kam se toto jeho snažení nakonec zvrhlo, je jedna věc. Druhou věcí ale je, jaké měl, jako 25 letý mladík před sto lety představy a sny o budoucnosti Německa.

Jistěže tehdy ještě nebyly ty sny tak konkrétní, jako o deset let později, když je vtělil do svého známého díla „Mein Kampf“. Ten jsem sice, poslušen rad dospělých, nikdy nečetl, ale myslím, že výrazy jako „Lebensraum“ a „Drang nach Osten“ jsou obecně známé.

Pro ty, kteří nejsou němčináři přeložím, že jde o dvě věci. „Životní prostor“ a „Touhu po Východě“. No a pokud je někdo alespoň trochu zběhlý v geografii či snad dokonce i v zeměpise Evropy, tak ví, které země leží na Východ on Německa.

Realizace těchto plánů, která v letech 1939 pro Hitlera a Německo tak slibně začala, se ale po roce 1941 začala hatit a skončila nejen potupnou porážkou Německa, ale i smrtí jejího „vůdce“ Adolfa Hitlera.

Brzy bude sedmdesáté výročí konce druhé světové války a docela se zdá, že tentokrát Německo získá bez boje to, co před více než 70 lety muselo nakvap opustit. Velkou a úrodnou Ukrajinu.

Samozřejmě to nebude obchod jednostranně pro Ukrajinu nevýhodný. Ostatně, když dívkám proti jejich vůli nutili ženicha, také získávaly značné výhody, ale prostě to bude obchod „něco za něco“ při kterém Německo, vůdčí síla v EU, tahá za delší konec provazu.

My si ostatně na EU také nemůžeme stěžovat, že? Do Paříže s občankou, mnohdy i s vlastní manželkou, lze jet na občanský průkaz, o čemž se nám ještě před čtvrtstoletím ani nezdálo. Ale na druhou stranu nás všichni, a hlavně Německo, tlačí, abychom už do té společné kasy vstoupili a platili cizí dluhy.

Ukrajino, „there is nothing as a free lunch“. Ukrajinsky to napsat neumím, ale smysl je zcela zřejmý. Nic není zadarmo. A možná si někdo vzpomene na starý vtip Rádia Jerevan:

Kdy bude socialismus zlatý? Za komunismu, to se bude říkat: „Jó zlatej socialismus“.