Ty sladké roky normalizace...

Slovo a pojem normalizace dostaly v posledním čtvrtstoletí velmi pejorativní charakter. Postačí někoho či něco označit za normalizační a dotyčný už aby chodil kanálama? Zpívala jsi za normalizace? Jsi špatná. Nezpívala jsi? Jsi dobrá, i když s úrovní zpěvu to absolutně nemá co dělat.

Pojem normalizace vznikl asi takto. Někdy v polovině šedesátých let si skupina mladých komunistů, doplněná starými stalinisty usmyslela, že z vedoucích pozic v KSČ vystrnadí starou gardu, zvanou konzervatisté, z nichž mnozí byli ještě předváleční komunisté. A aby toho dosáhli, vymysleli takové šidítko na dav, Socialismus s lidskou tváří neboli tak Demokratický socialismus.

Vyměnili konzervativce Novotného za osvědčeného soudruha, aparátčíka Dubčeka, který byl znám svou nerozhodností a váhavostí. Na jeho zádech pak začalo hnutí eufemisticky nazývané Pražské jaro. Slibovalo bůhvíco, ale jednu věc v žádném případě. A sice, zrušení vedoucí úlohy strany, protože pak by to byla skutečná demokracie, ale bez záruky, že „reformátoři“ dostanou ty své pašalíky, po kterých tak silně toužili.

Bohužel však, Saša Dubček se prokázal „ještě větším blbcem než doufali“ a nechal věci dojít tak daleko, že sem ti Sověti prostě vletět museli, nic jiného jim nezbývalo. S reformami byl šmytec a začalo obligátní stínání hlav. Samozřejmě pouze obrazně tak, že ti, kdo projevili tolik svobodného myšlení, že se k „reformátorům“ přidali, byli „popraveni“. Přišli o členství v KSČ a své pozice v zaměstnání.

A tito lidé, bývalí komunisté tak vymysleli pojem „normalizace“, která běžným lidem prakticky vůbec neublížila, pouze je vrátila před rok 1968. Ublížila jen komunistickým funkcionářům, kteří si pak své bebíčko foukali v Chartě 77 a vysvětlovali tehdejší vedoucí garnituře KSČ, jak to dělá blbě a jak by to oni dělali lépe. O nějaké skutečné demokracii, opuštění vedoucí role strany a volném trhu tito lidé skutečně, ale opravdu skutečně vůbec neuvažovali.

A jak se to vše projevilo na životech nás, tehdy mladých? V podstatě jediným způsobem. Husák nám zavřel hranice. Ven se sice mohlo, ale muselo to být daleko oficiálnější než za Novotného a Dubčeka. Nemá cenu všechny ty možnosti vypočítávat, ale zadrátováni jsme skutečně nebyli. Jenom tak trošku. Trošku jsme také mohli jezdit.

A ať si kdo chce, co chce, říká, tak za normalizace si lidé finančně velmi pomohli, najednou byla auta, sice jen občas a některé socialistické značky, ale na rozdíl od 60. Let bez jakékoli vinkulace. Prostě výrazný pokrok. A také bylo tak nějak, psychologicky, více peněz. I když platy a mzdy byly relativně nízké, tak levné bylo hlavně bydlení a spousta dalších věcí byla zdarma. A bylo daleko méně lákadel, takže těch peněz prostě více zbývalo.

A proč jsem napsal „Sladké roky“? No, protože jsme byli mladí, a když ne krásní, tak určitě velmi hezcí. Manželka zcela určitě a já ve svých 25 letech asi taky. Trochu hodně toho sportu v mládí se na postavě pěkně projevilo a těch „pár“ piv denně jsem hravě vyskákal. Ženu opravdu nikdy „nebolela hlava“

A tak jen nevím, jestli se někdy dostanu k tomu jít do sklepa, najít tam tu velkou krabici s diapozitivy ze 70. A 80. Let a mezi nimi tu jednu malou krabičku s našimi nahatými fotkami z roku 1975. Vyfotili jsme tehdy v červnu na chatě celý film a moc nám to sedlo. Pro život se totiž často víc počítají tyto věci než jaký režim a prezident právě vládnou.