Totalitní justice: Mrtvý člověk = nabořená haubna?

Socialistická neboli totalitní jutice se vyznačovala hlavně tím, že trestné činy na „majetku v socialistickém vlastnictví“ byly posuzovány málem přísněji než trestné činy na životě. Pokud někdo v hádce zaškrtil manželku, dostal deset let a bylo s ním slušně zacházeno. Ale ten, kdo okradl stát o nějakou větší sumu, byl daleko větší vyvrhel a oba dostali okolo deseti let a ten vrah mohl uplatnit více polehčujících okolností než onen souzený zloděj.

Trestné činy v dopravě jsou prakticky všechny nedbalostní. Ať již vyčichlý případ slovenského herce Labudy nebo ještě nesouzený případ Deany Horváthové-Jakubiskové či již skončený případ Dary Rolins. Proboha, není ona také Slovenka? Asi ano, ale nebyl to ode mě žádný záměr, prostě jsem jen tahal z paměti známé osobnosti, které „bouraly s následkem smrti“.

Nejvíce ilustrativní je asi případ pana Labudy. Ten, podobně, jako pan Okamura, nepřekročil povolenou rychlost, jel ale rychlostí nepřiměřenou. A jak se to pozná? No, prostě tak, že řidič nezvládne svoje vozidlo a v místě, kde ostatní projedou třeba i vyšší rychlostí, on bourá. Takže to není pouze o vozovce, ale i počasí, voze a samotném řidiči.

Úmyslných trestných činů je v dopravě jako máku. Občas někdo na někoho úmyslně najede, ale řekl bych, že to je hluboko pod 1% případů. Trochu kuriózní je případ pana Janouška, protože kdyby tomu byla „přišita“ silná opilost za volantem, tak nevím, jak by potom bylo posuzováno úmyslné ublížení na zdraví, ze kterého je obžalován. Ale soud si s tím snad poradí.

To, co mě přimělo k napsání tohoto zamyšlení je to, že dnes zase bude souzen „dálniční pirát Trpišovský“. Absolutně se nechci zastávat agresivních jezdců na dálnici, ale prostě mi nesedí ten nepravomocný trest podmíněného odnětí svobody pro Trpišovského ve srovnání s těmi již dvěmi citovanými případy. A samozřejmě případů, kdy viník smrtelné dopravní nehody odešel od soudu s podmínkou, je daleko více.

Pro mé jednoduché chápání řidiče, který dnes jezdí již 44. rokem a tu „prokletou“ dálnici D1 zbrousil opravdu mnohokrát, je jednání státního zástupce Tomáše Milce podobné inkviziční popravě hříšníka. Lid je vlažný ve víře a proto se vybere ten nejvíce vyčuhující a je exemplárně popraven. To byl samozřejmě případ pana Laciny, který teď nechci rozebírat a u pana Trpišovského se ten úmysl exemplárního trestu přímo nabízí.

Socialistická justice občas také někoho politického zavřela pro výstrahu. Často nešlo o to, co skutečně provedl, ale o to, kdo to je, jaký to bude mít vliv na veřejnost. A tady se pan Trpišovský přímo nabízí. Namyšlený, bezohledný frajer s drahým autem. Ano, to vše může být pravdou, dokonce i ta riskantní jízda může být pravdou. Ale trestný čin by se měl posuzovat podle následků a nikoli podle propagadnistického účinku.

Pro mě je prostě nepřijatelné, aby za smrt člověka a celkem nepatrnou škodu an voze padly stejné tresty. To jsou přece dvě absolutně nesouměřitelné věci. Asi jako když po vás někdo hodí molitanovou koulí nebo ostrým kamenem. Ano i té měkké koule, je li dobře hozena, tak se leknete. Ale neublíží vám.

Publikum prostě hodnotí, jak se kdo lekl a nikoli jaké má následky. Někdo je mrtvý? No, to se stává každý den vícekrát. Ale někdo se lekl rychle jedoucího vozu, který nedejbože, ó jak nepravděpodobné, také brzdil. A že brzdil schválně, aby někoho poškodil? Samozřejmě, to se vyloučit nedá, ale není daleko pravděpodobnější možnost, že dotyčný prostě nedával pozor a neubrzdil to? A že se chytil, jako to měkké košile, tvrzení toho druhého exota, že ho Trpišovský předjížděl zprava?

Jistě, připojovacím pruhem to totiž není žádné předjíždění, ale standardní manévr. Musíte mít jen dobré auto a umět to. Tak uvidíme, co nám paní Spravedlnost dnes řekne. Asi potvrdí tu podmínku, lid si to žádá.