Tato válka ještě dlouho neskončí, pane prezidente…

Není to tak, že by válka mezi skupinami příznivců jednotlivých prezidentských kandidátů, tedy hlavně Karla Schwarzenberga a Miloše Zemana skončila vyhlášením výsledků voleb, ale tato válka pokračuje s nezmenšenou intenzitou dále a ani její prostředky se příliš nezměnily

Od roku 1989 se u nás vytvořily dvě hlavní názorové politické skupiny. Tzv. „Pravdoláskaři“, bojující pod korouhví zesnulého prezidenta Havla a jako jejich protipól něco, co by se dalo nazvat: „Skupina příznivců standardní politické politiky“, zkráceně třeba „Standardní politikáři“, i když to není úplně přesné.

Důvodem, proč Václav Havel nechtěl za žádnou cenu Václava Klause ve vládě, byl velmi jednoduchý. Věděl, že jejich světonázory a názory na politiku jsou zcela neslučitelné. Jako oheň a voda. Tam, kdy byla standardní politika, neměla pravdoláska prostor a naopak.

Dlouhá léta měla pravdoláska zásadní formální a možná i neformální převahu, ostatně krátkodechá akce z roku 1999 „Děkujeme odejděte“ měla jediný cíl. Vyčistit politické kolbiště od zastánců standardní politiky, Klause a Zemana.

To byl ostatně také důvod jejich sblížení, protože předchozí zuřiví pravo-leví soupeři zjistili, že oba, Klaus i Zeman ctí zásady parlamentní demokracie politických stran, které jako jediné mají právo zúročit získané voličské hlasy a nikoli oblíbenců Václava Havla, kteří zastávali a stále zastávají princip tzv. „Občanské společnosti“, nadřazené voleným orgánům.

Ovšem, mandát Václava Havla nenávratně skončil v roce2003 aPravdoláska najednou neměla věrohodného a atraktivního kandidáta a „došlo“ ke zvolení Václava Klause, který byl jednoznačně nejvytrvalejším, možná nejvlezlejším, kandidátem.

Pět let Václava Klause na Hradě se zdálo až moc. Bývalá učitelka Marxismu-leninismu na UK Praha Jiřina Šiklová se zcela otevřeně vyslovila, že s Klausem jako s prezidentem zde žít nechce, ale asi ji nikdy jinde nechtěli. Měla to zkusit v Bruselu, jazyky asi umí.

Rok 2008 nebudu už moc rozebírat. Proti Klausovi nastoupil profesor Švejnar, šance kandidátů byly poměrně vyrovnané a hlášky pravdoláskových řečníků tak komické, že lituji, že jsem si je nenatočil.

Rok 2012 pak přinesl přímou volbu prezidenta, proti které jsem od samého počátku byl. Nicméně, věc se ukázala být tak zajímavou, že jsem své námitky zavrhl. Moc jsem se o tu volbu nezajímal, jen mě trochu štvalo, že by se prezidentem měl stát kariérní komunista Jan Fischer.

Karla Schwarzenberga jsem moc jako favorita nevnímal, myslel jsem si, že je tam pouze do počtu. To jsem ale vůbec netušil, jak odhodlané a sevřené šiky má za sebou. Jakým fanatickým způsobem nutí své spoluobčany, spolupracovníky, spolužáky a další k volbě „Karla“.

Ovšem, ani přes tuto příšernou masáž Karel Schwarzenberg neuspěl a jeho šance na volbu v roce 2017 jsou blízké nule. Jeho fan klub se nerozpustil, ba naopak. O první hodiny zvolení Miloše Zemana prezidentem pracuje intenzivně na jeho nezvolení v roce 2017.

Tak to vidím já.