Tančení je počátkem kančení…

Neříkám, že v televizní soutěži Star Dance. Nebyl jsem tam a i kdybych byl, tam nebudu roznášet drby. Protože prostě proto, že jediný rozdíl mezi muži a ženami je ten, že zezadu vypadají obě pohlaví stejně a zepředu do sebe pasují.

Cítím, že mé historky z mládí jsou oblíbené a proto jen houšť a větší kapky. Oženil jsem se ve zralém věku na Staroměstské radnici a v kostele Svatého Mikuláše na Malé Straně. Byl to takový nenápadný studentský protest prosti režimu. To jsem ještě netušil, jaká nestvůra ze mě vyroste.

Obřad na radnici byl OK, jen nás natáčela televize a za týden nám známí z Karviné, už jsou ale pro smrti, volali, že jsme byli v polské televizi. Chytali vysílač z Katovic. A já si blbec myslel, že před tou radnicí blbne nějakej navedenej s maketou.

Prostě nám to slušelo, byl konec dubna a slunko svítilo jako blázen. A pokud si panna nevěstinka držela pořádně kytku před bříškem, tak ten pátý měsíc nebyl ani tak vidět. Ovšem kámošové tchána to věděli moc dobře a tak ostrojili starou Volhu (tu okopírovanou z USA) starým dětským kočárkem a o haló bylo postaráno.

O prázdninách jsem pak jako diplomant se zbouchnutou manželkou trávil prázdniny na jejich chatě u Písku a jakmile se ozval švára, tehdy asi sedmnáctiletý, abychom šli na pivo, tak jsem nerad přisvědčil. Znáte to, chcete na pivo, ale víte, že to není košer. Že doma lká nebohá nastávající matinka, která stejně pivo nepije.

Samozřejmě se ve vás vzedme ten Kantův morální imperativ a řeknete: Ty vole, to je teď velmi populární oslovení, já teď na pivo nemůže, vždyť vidíš ten pupek. Kluk už málem vystrkuje hlavičku. To jsme ale tehdy netušili (ne se švárou, ale se ženou), že to bude kluk jako buk.

To lepší ve mně ale zvítězilo a na pivo jsme vyrazili. V hospodě v Zátaví měli nějaký,  sanitkový den (asi koukali na televizi) a tak jsme museli přes řeku do Hradiště u Písku. A tam jsme tak nějak zapomněli na čas a i když jsme vyšli z hospody, tak pomalu svítalo. Němci tomu říkají Morgendämmerung.

A my, jak ti mladí idioti, jsme se brodili řekou Otavou, ono tam je mělko, občas uklouzli, namočili se a přitom permanentně hulákali jakousi odrhovačku „ladilí, ladilou, trpaslíci travou jdou“.

A moje nebohá brzorodička spala na palandě (my oba jsme tam měli ustláno, my jsme se do sebe vždy vešli) a já, podnapilý a zmáchaný vodou, jsem se jí do toho lůžka cpal jako obvykle a ona mě strkala, ale velmi něžně, dolů s tím, že jsem mokrý jako vodník.

Tak to byla taková sentimentální vzpomínka a nyní k věci. O pár let později, někdy v létě, byla na Hradišti opětně zábava a my se tam vypravili s manželkou. A tak jsme tam tančili jak o život a nad ránem se zase vypravili na tu chatu.

Noc byla vlahá a lavička byla po cestě. Nebylo třeba slov a po tom nočním tančení byl kocour v troubě natotata. A bylo to velké, takže si to ještě po těch skoro čtyřiceti letech pamatuji.

Takže já bych prostě ty páry, které v Star Dance tančí vůbec samotné nenechával, dámy by mimo parket měly nosit páry cudnosti a pánové by měli dostávat trojitou dávku bromu.