Syndrom řidiče a chodce, Havla a Klause

Ten syndrom jsme asi před dvaceti lety vymysleli spolu s druhou manželkou a zní asi takto. Z pohledu řidiče: Co se tam ta bába na tom přechodu tak blbě motá? A z pohledu chodce: Ten pirát na přechodu málem srazil mojí maminku. Maminky, stařenky u nás obvykle auta neřídí, ale takto rozdílný pohled na věc může mít jeden a týž člověk. Jednou v pozici řidiče a podruhé v pozici chodce.

Já sám se snažím chodce respektovat, i když přiznávám, že ne ve všech případech zaregistruji někoho, kdo se v posledním okamžiku rozhodne přejít. Ovšem z pozice chodce mě rozžhaví doběla, když vidím, že řidič má dost času zastavit (v případech, že vím, že nemá, tak do vozovky nevstupuji) a on přesto jede dál, jen zpomalí. No a dvakrát to už odnesl můj deštník a střecha toho vozu.

Ten druhý případ byl opravdu „zábavný“. Přecházeli jsme se ženou po přechodu čtyřproudovou v Hostivaři a přesně jak píši, řidič pouze zpomalil a vesele jel dál. Bylo mu zatěžko zastavit. Ovšem mně nebylo zatěžko se do střechy pomalu jedoucího vozu trefit deštníkem a nastalo „rodeo“. Teď už řidiči nic nebránilo v zastavení a začala slovní potyčka, kdy já jsem kontroval stále stejně: Tak zavolejte policii. To samozřejmě neudělal, dobře věděl proč. Ale deštník byl zničený a já to od manželky pěkně schytal.

A co s tím mají společného Havel a Klaus? Je to naprosto totéž. To, co udělá náš milý Vašíček není přece totéž, co dělá ten odporný Vašek od vedle. U umělce je přece nutno chápat, že má širokou náruč a věnuje ji pokaždé jiné krásce, i když je právoplatně ženatý. Ale u technokrata Vaška? No, tam je nevěra vlastně nemyslitelná, že? Technokrat má přece žít podle logaritmických tabulek, že? Ten na nějaký úlet žádné právo nemá.

A nebo peníze. Exhibuje tady pravidelně jeden autor, který si pomlouvání Klause vytkl jako svůj základní cíl. A stále mele něco o obohacování a podobně, ovšem to, že náš milý Vašík svým způsobem vlastně tak trochu vytuneloval Chemapol a že se u koupě poloviny Lucerny vlastně jednalo o skrytý úplatek prezidentovi, to se tak nějak zapomíná, že? Prostě syndrom řidiče a chodce aplikovaný v politické praxi.

A takto by se na téma Havel-Klaus dalo vyprávět ještě hodně dlouho. Ale to by článek byl příliš dlouhý a manželka by mě vzala mokrý potěhem přes hubu, že stále sedím u PC. Ovšem poslední příklad, který jsem už uvedl v diskuzi ke svému včerejšímu článku, si neodpustím. Důkazy a jejích hodnocení obyvatelstvem:

• Případ Lacina je notoricky znám, sám jsem o něm psal nejméně desetkrát. A za jeden z „nevyvratitelných“ důkazů je považován onen videozáznam z mýtné brány. Zastánci tvrdého potrestání Laciny na ten záznam přísahají a klečí před ním ve svém svatém rozhořčení. A nikoho ani nenapadne zeptat se, zda by bylo bývalo možné, aby někdo ten záznam trochu „zatraktivnil“? Prostě zrychlil, aby to skutečně vypadalo jako úmyslný bodyček.
  Já neříkám, že s tím záznamem někdo manipuloval. Já jen říkám, že to je možné a že by ho žádný civilizovaný soud na světě neměl připustit jako jediný důkaz o vině. Protože výpovědi „svědků“ byly vlastně výpověďmi spoluviníků a na ty už bych se nespoléhal vůbec.
• Ve druhém případě zahynul myslím 21. května řidič Renaultu J.R. Od samého počátku tvrdím jediné a to, že na vzniku té nebezpečné situace mají 100% vinu ti dva „sportovci“, řidiči Nissanů GT, ale jak došlo ke smrti J.R. a těžkému zranění jeho spolujezdkyně je sporné.
  Podle mého názoru reagoval chybně a to, že se objevila zpráva o pozitivním drogovém nálezu, moji domněnku jen potvrzuje. Ovšem opět, přesně podle principu řidiče a chodce, tento důkaz se nám nelíbí a proto ho hned zpočátku zpochybníme.

Ano, slepá víra v jeden důkaz a kategorické odmítání důkazu jiného, jsou tou správnou cestou jak se dobrat pravdy.