Střídavka – bič boží na rozvedené otce

Jsem sice dvakrát šťastně rozvedený otec, ale ten první rozvod nemá cenu zmiňovat. Děti byly již skoro dospělé. Podruhé jsem se rozváděl z „mladého“ manželství. Dcerce byly necelé čtyři roky a musím říci, že s oběma „bejvalkami“ mám ty opravdu nejlepší vztahy. A v tom asi bude ten zakopaný pudl. V těch vztazích. Já za těch patnáct let do dceřiny dospělosti nenarazil ani jednou na nějaký náznak neochoty bývalé manželky „vydat mi dítě“. Spíš naopak. Dcera jela na hory a tak jsem to byl já, kdo ji vezl k autobusu a také ji vyzvedával, i když to zrovna nebyl můj víkend. Já ctím to, co říká pan Aleš Hodina a sice „právo obou rodičů na výchovu dítěte“. Ale jde o realizaci. Nemám vůbec nic proti tomu, když se někomu „střídavku“ podaří smysluplně uskutečnit. Ale kolika rozvedeným párům se to podaří? Já, když si dozpátku promítnu, co jsem dělal, když dcera rostla a dospívala, tak bych si při vynucené střídavce musel „hodit mašli“. Nejrůznější služební cesty do ciziny, delegace k polskému mobilnímu operátorovi (hodně přes rok), pravidelné cesty do mimopražských externích skladů, časté přesčasy, atd. atd. Já prostě nevím, co bych s tím dítětem dělal? Jedině snad dát výpověď a místo zajímavé, časově náročné a velmi slušně honorované práce vzít nějaký „Nine to Five Job“. Takže já bych každému, kdo by mi to navrhoval, otloukl „střídavku“ o hlavu. A s dcerou (letos 23) mám, i přes absenci „střídavky“. skvělé vztahy a vídám se s ní možná častěji než její matka. Pomáhá pečovat o mojí maminku (ročník 1923). A ještě jednou zopakuji svoje motto: Když se, drazí rodiče, nejste schopni na péči o dítě dohodnout, tak vám žádný soud, ani exekutor nepomůže.