Srpen 1968: Škoda, že neumím lépe maďarsky...

A i to je přehánění, protože maďarsky neumím, kromě množiny asi dvaceti nesouvisejících slov, jako třeba malý pes, velký pes, kočka, světlé pivo, na zdraví, dobré ráno, děkuji a podobně, vůbec.

To, aby člověk mohl posoudit, jaká míra hysterie vypukne či nevypukne v Maďarsku vždy při výročí potlačení maďarského protikomunistického povstání v roce 1956.

Není mým stylem, abych kopíroval cizí prohlášení a proto se spokojím s odhadem, že maďarských obětí 1956 bylo nejméně desetkrát tolik než těch našich a ještě v 70. letech vypadaly části Budapešti jako po boji.

U nás ta každoroční hysterie a proklínání Ruska, jako následnického státu SSSR, nenastala, jako obvykle v srpnu, ale o více než dva měsíce dříve.

Záminkou k tomu se stal návrh, tedy nikoli zákon, aby vojáci, kteří se zúčastnili obsazení Československa měli statut veteránů.

K tomu jedna historka. S kamarádem Michalem jsme spolu studovali v jednom studijním kruhu i chodili do jedné hospody. A slovo dalo slovo a Míša pozval mě a moji nastávající k nim na chalupu do Zahrádek u České Lípy.

A tak čtyři mladí lidé popíjeli víno a vedla se řeč. A Michal, s naprosto vážným obličejem, vyprávěl tuto historku. Jeho příbuzný, hajný, viděl v oboře, jak dva sovětští vojáci upytlačili srnu. Nevěděl, co vše by se mohlo stát a šel to ohlásit veliteli sovětské posádky.

Ten nechal celý útvar nastoupit a Michalův strýc poznal a označil ty dva provinilé vojáky. Velitel je nechal vystoupit z tvaru a na místě je, všem pro výstrahu, zastřelil. Dodnes nevím, kolik procent pravdy na té historce je, ale jedna věc je jasná.

Komunistické armády, a možná, že i armády svobodného světa. to nevím, měli ve svých řádech, že v bojové situaci důstojník, od určitého stupně výše, může na místě vynést a také vykonat rozsudek smrti.

A ten návrh doplňku ruského zákona o veteránech vychází patrně ze skutečnosti, že ta akce Dunaj, či jak byla nazývána, byla prostě situací bojovou. Vůbec nezáleží na tom, že ke skutečným bojům prakticky nikdy a nikde nedošlo.

Chápal bych protest našeho ministerstva zahraničí, kdyby byl v Rusku například nějak glorifikován Leonid Iljič Brežněv, ten, který tu invazi odklepl. Bez jeho podpisu by nebyla. A nebo, kdyby se nějaký sovětský voják u nás dopustil nějakého zločinu a měl by být v Rusku vyznamenán.

Ačkoli, nemyslím, že by se ministerstva zahraničních věcí měla takovými prkotinami zabývat. Vždyť přece voják, prakticky na jakémkoli stupni velení, pouze plní rozkazy politiků a trestán by měl být pouze za válečné zločiny, ne za plnění rozkazů.

Na mysl mi přišla píseň Jiřího Suchého s názvem, snad, Škrhola. Dnes mám "protipastovací" den a tak to vypovím zpaměti a v próze:

Na králově nose, zalíbilo se vose. Pana krále to nasralo a zavolal Škrholu. Škrhola si řek, že věc tu vyřeší a došel si pro sukovici. Moc se to nerýmuje, takže reparát:

Škrhola si řek, že vosu prožene, sukovicí mohutně se ožene. A jak tak kouká, co to spáchal, vidí, že kromě vosy, je i po králi.

A finále: Nechci radit, nijak vám to nenutím. Malé věci řešte ruky mávnutím. Nedopadnete tak jako Škrhola. Nebudou Vás považovat, pane Zaorálku, v Moskvě za vola.