Srpen 1968 – Konec jedné funkcionářské Potěmkiády

Jednoho dne na jaře roku 1968 jsem jako student prvního ročníku Elektrotechnické fakulty ČVUT přicházel ke škole a již z dálky jsem viděl hloučky studentů, jak se poflakují před školou. A když jsem přišel blíže. Tak na mě spolužáci volali: Kam se hrneš?. Já odvětil, že na matiku, což vyvolalo hurónský smích. Dnes se neučí, půjdeme demonstrovat, řekli.

A opravdu. Krátce nato jsme se srotili před budovou fakulty a vydali se směrem k „Juldě Fuldě“, tedy dnešnímu Výstavišti. Proč tam, to vůbec netuším, ale opravdu jsme skončili před branami tohoto, tehdy velmi populárního, výstavního a zábavního parku (PKOJF). Cestou jsem samozřejmě spolu se spolužáky skandoval „Císař na Hrad“, aniž bych v nejmenším tušil, proč by se Čestmír Císař, druhdy ministr školství a komunista, jako ostatně každý významnější člověk v té době, měl stát prezidentem.

Myslím, že tento příklad více než dobře ilustruje celé to nadšení roku 1968, kdy si mladší generace komunistických funkcionářů chtěla pro sebe urvat ve straně víc prostoru a vzala si k tomu jako nástroj celý národ, kterému naslibovala Hory, Doly, Černý les, ale splnit z toho chtěli pouze tu malou, kosmetickou část. Jako třeba cestování do zahraničí, uvolnění v kultuře a podobně. Ale, že by třeba soudružka Šiklová a soudruzi Jiří Ruml, Jiří Dienstbier a další (jmenuji pouze ty mediálně nejznámější soudruhy a soudružky) by uvažovali o tom, opustit mocenský monopol KSČ, tak to ani náhodou. Na to zapomeňte.

Ostatně to je také důvod, proč Chartu 77 nelze považovat za nějakou organizaci, která by byla v opozici k myšlence socializmu. Kdepak. Oni netoužili po tom, aby zde nastal pluralitní politický systém s volným trhem tak, jak ho vidíme dnes. Oni toužili po restaurování myšlenek Pražského jara a hlavně po tom, aby při této personální rošádě byli rehabilitováni lidé vyhození po roce 1969 z KSČ a mohli nastoupit zpět na svá místa. Třeba vyučovat Marxismus-Leninismus na UK a podobně.

A protože Charta 77 po žádné zásadní přeměně netoužila, byla také její reakce na události roku 1989 tak nemastná, neslaná a laxní. Události je prostě předběhli a rychle pak musel Václav Havel, levicový intelektuál, který 17. listopad trávil v poklidu na Hrádečku a ještě čtrnáct dní před tímto datem v rozhovoru pro západní tisk jakoukoli významnější společenskou změnu vylučoval a těšil se na rozhovory s premiérem Adamcem o kosmetických ústupcích komunistického režimu. A z toho také plyne Havlova setrvalá nenávist ke všemu kapitalistickému.

Trochu jsem ale odbočil od tématu a tím je zítřejší, již 43. výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR. Já setrvale odmítám permanentní používání výrazu „Okupace“. Okupace státu nepřítelem vypadá naprosto jinak a velmi dobře nám to předvedlo nacistické Německo třeba svojí sekyrárnou na Pankráci nebo vyhlazením Lidic. Ten zákrok z 28. srpna 1968 nebyl ničím jiným než vojenským vpádem, přepadením, které mělo dva hlavní cíle. Jednak dosadit do vedení státu loajální s především svéprávné funkcionáře a pak také umístit na našem území svůj vojenský kontingent.

Nejsem žádný velký historik a ani žádný znalec světové politiky. Ale tradovalo se u nás, že ten státník, který dostal čestný doktorát Univerzity Karlovy, brzy padl. Za všechny snad jmenovat iránského šáha „rezaté pohlaví“, ale o tom hovořit nechci. Byl zde také jakýsi obskurní marxistický vůdce z Grenady, tuším, že se jmenoval Maurice Bishop. A krátce poté, co se do nás Maurice Bishop vrátil zpět do vlasti, tak prezident Reagan vyslal na Grenadu námořní pěchotu, která zmíněného Bishopa vyprovodila z prezidentského paláce.

A totéž, i když samozřejmě v podstatně větším měřítku, provedl Leonid Brežněv, když vyprovodil na smetiště dějin absolutně neschopného, slovo nedržícího komunistického aparátčíka Dubčeka a nahradil ho loajálním slovenským právníkem Husákem. A úžasným trikem dokázali „osmašedesátníci“ z nichž velmi mnozí měli, i když v přeneseném slova smyslu, na rukou krev, vsugerovat národu, že „normalizace“ představovala horší hrůzovládu než jejich KSČ v padesátých letech a mnozí prosťáčci jim to dokonce věří. Političtí vězňové ale zcela určitě ne.