Spor o Čáslavskou je vlastně takovým sporem o Rukopisy

Pojem „Spor o rukopisy“ už málo známe. Takže na úvod: Rukopis královedvorský a posléze Rukopis zelenohorský byly „objeveny“ roku 1817, aby se prokázalo, že čeština je rovnoprávným jazykem s rovnoprávnou historií. Záměr to byl samozřejmě velmi záslužný, leč bohužel byl založen na falzech. A proto Tomáš Garrigue Masaryk roku 1886 proti pravosti Rukopisů vystoupil, i když svým způsobem poškodil český národ, jeho jazyk a jeho sebevědomí. Pravda mu byla přednější než krátkodobý, falešný a hlavně zdánlivý prospěch.

O dnešní době se to ale říci nedá, dnes se falšuje vše možné jen proto, aby bylo dosaženo účelu a cíle. A bohužel, mistrem nad mistry je v tomto směru tábor, který je pracovně nazýván „Tábor pravdy a lásky“. Ten ctí pravdu nejméně ze všeho. Důležité je pouze, aby daný argument zapůsobil na veřejnost a  přinesl kýžené body.

Začnu od toho nejméně významného, ale také nejviditelnějšího člena tohoto spolku. Zdeňka Svěráka. Tento, jistě nadaný umělec a dlouholetý člen KSČ, točil velmi hezké a velmi populární filmy, které vešly do naší historie a všichni se na ně rádi podíváme.

Já sice hlavně proto, abych viděl již dlouho zemřelé české herce, ale mnozí proto, že film „Marečku, podejte mi pero“ považují málem za oscarový nebo alespoň lví film. Ve skutečnosti to je moc dobře natočená socialistická agitka a každý zahraniční znalec filmu, který by si přečetl scénář a shlédl film, by to musel potvrdit.

Ale, protože Zdeněk Svěrák je pevným kamenem v táboru Pravdy a lásky a dokonce se při prezidentské volbě dobrovolně zesměšnil svojí zcela naivní a dětským způsobem přednesenou bajkou „O dvou lišácích“, tak na něj nesmí být sáhnuto.

A podobně to je i s Věrou Čáslavskou. Ta v tomto týdnu učinila jisté politické gesto, velmi milé již zmíněnému táboru. Ale protože její život nebyl bez peripetií a to dokonce tragických, odkryla svá citlivá místa a stala se terčem „pomluv“.

To ovšem, v 99%  případů, žádné pomluvy nebyly, ale jen holá skutečnost. Není to sice úplně přesné přirovnání, ale říká se „Nemluv o provaze v domě oběšencově“. A Věra Čáslavská takovouto debatu prostě rozpoutala, aniž by si uvědomila možné důsledky.

A samozřejmě na ni také dost doplatila. Tak to ale v politice chodí. Pokud nejsi připraven přijímat rány, z dálky se jí vyhni. A tábor P+L samozřejmě stojí za Věrou Čáslavskou jako jeden muž. Stejně jako před časem stála za Zdeňkem Svěrákem, protože si nemůže dovolit "ztrácet body".

A naposled jsem si nechal základní, uhelný kámen tábora pravdy a lásky. Václava Havla. Můj dojem je, a myslím, že zdaleka není daleko od pravdy, že zde byl uplácán jakýsi pomyslný mramorový pomník Václava Havla, do kterého už bylo vše vloženo a nikdo nemá právo na tom nejen cokoli měnit, ale ani komentovat.

Samozřejmě řiťolezní články a komentáře, jako třeba Made in Václav Havelnašeho kolegy Michala Kotyka se připouštějí. Jakmile však někdo napíše něco polemického nebo nedej Bože (nepředstavitelná hrůza mě jímá) něco kritického o Václavu Havlovi, je nejprve okřiknut, nejčastěji slovy „Nekopejte do Havla (je dva roky po smrti)“.

A pokud dotyčný nepřestane a občas toho Havla přece jen zmíní, i když často vůbec ne v negativních souvislostech, tak se dozví, že je „Havlem posedlý a zralý na psychiatrii“.

Prostě, Pravdoláska má pevnou konzistentní strukturu. Patří do ní kromě VH i KS, VC, ZS a mnoho a mnoho dalších, které neradno kritizovat. Poté vždy totiž následuje bubnová palba ze všech zbraní, které má tento spolek na palubě. A je jich věru hodně, Českou televizí počínaje, ale nekonče.