Sperma jako důkaz? Ale kdeže...

Sexuální harašení po česku probíhá naprosto jinak a věřte mi, že o tom něco vím. Je to asi dvanáct let a já se před šestou ráno jel pomilovat se svojí o dvacet let mladší přítelkyní. Bylo to jako v koránu, protože tam je psáno, že nejlepší je to po ránu.

Na tom našem sexu nic harašivého nebylo. Já rozvedený, ona před rozvodem. Já otec tří dětí ze dvou vrhů, ona matka dvou dětí z jednoho vrhu. Václav Havel by možná řekl z jednoho teletníku. Ona bydlela v Hodkovičkách, já na Jižním městě a tak přirozenou spojnicí obou našich těl byla pražská Jižní spojka.

Bylo přesně šest ráno, kdy jsem se u pumpy OMV stavoval na kafe a pozoroval tamní cvrkot. Na kase se měnily služby a přicházela denní, feministická směna. Končící maskulinní směna vytáhla z kasy šuplík na prachy a odcházela je spočítat, zatímco mladá žena sloužící denní směnu se snažila vetknout svůj šuplíček do kasy.

„Frantóóó, mě to tam nejde vrazit…“ – „Počkej, já ti to tam vrazím…“ a po těchto slovních projevech, které nebyly doprovázeny žádnými tělesnými doteky (možná jsme já jako jediný zákazník byl zábranou takové akce, protože, jak praví klasik, přitažlivost ženy a muže je starší než skály a moře) se oba řehtali jako smyslů zbavení.

Toto a právě toto je totiž považováno za soft sexuální harašení, kdy české „harašení“ je hezkým významovým překladem původního amerického „harassment“, jehož slovníkový překlad je obtěžování, pronásledování nebo trápení. A třeba i vtípky, které hlavně muži dostávají k abrahámovinám. Ty jsou také výživné. Já třeba dostal malý skleněný zvoneček, ve kterém se bimbal malý skleněný bimbásek a na zvonku byl nápis Poslední zvonění. Nebo kniha, tu jsem bohužel nedostal, Sex po padesátce, která má sto prázdných listů.

Sexuální agresoři, tak jak je popsala kolegyně Wollmannová v dnešním blogu Sexuální obtěžování po česku, aneb sperma jako důkaz? se podle mě vyskytují jen velmi zřídka nebo skoro vůbec ne. Představa, že nějaký chlap, mirnichtsdirnichts, vrazí své kolegyni ruku do rozkroku a nedostane okamžitě přes hubu je z říše snů. V tom případě si ale dotyčná říká o obrovské potíže, protože toto strpět znamená problémy další a větší.

V roce 1974 jsem nastoupil jako šestadvacetiletý „absík“ na vojnu a i když jsme měli spát odděleně, ubytovali nás s mužstvem. A jednoho jsem stál u dozorčího stolku, kde jsem byl telefonicky „jebán“ (nemá se sexem nic společného) nějakým majorem. I přišel ke mně asi devatenáctiletý „mazák“ (my absíci, protože jsme byli na vojně krátce jsme byli považování za „holubi“ vhodné k posměchu a týrání) a začal mi dávat tzv. „mazáckou pochvalu“.

No, to je pro chlapa totéž, jako když má žena nevítanou ruku v rozkroku. Při té pochvale  mazák jemně brnká o ucho holuba, kterému tím signalizuje svojí převahu a má z něj posměch. Učinil jsem půlobrat a otevřenou dlaní jsem vojínovi Juhásovi vlepil takovou facku, že mu čepice na zem spadla. Zvedl ji, pečlivě oprášil a vážným hlasem pravil „To ťa bude mrzeť“ (byl to slovenský cikán, ale tehdy jsme to tak urputně neřešili).

A samozřejmě, není třeba dodávat, že od té doby jsem měl nejen od vojína Juháse, ale od všech podobných, naprostý pokoj. Dobře mířená facka je totiž často daleko lepší než půlhodina domlouvání. Ministr Kalousek o tom něco ví a i ten provokatér to uznal.