Proč, v roce 1968, neobsadili „Rusáci“ jenom Prahu?

Nestačilo by to? Vždyť v Praze byly prakticky všechny ústřední orgány státní správy a hlavně „partaje“. Ono by nakonec bylo bývalo stačilo zatknout předsednictvo ŮV KSČ. Sovětský agent prezident Svoboda by vydal rozkaz, aby se armáda nebránila (ono by vlastně nebylo komu). A SSSR mohl ovládnout celé Československo tímto jednoduchým trikem, bez zbytečných obrázků tanků v ulicích.

Důvodů, proč SSSR nakonec sáhl k masivní vojenské intervenci, může být mnoho a nám nezbývá než hádat. V první řadě to asi bylo pojištění celé té operace. Aby někde v provincii nevznikala nějaká ohniska odporu vůči změně vedení KSČ.

O změně režimu by se pochopitelně vůbec mluvit nedalo, celá ta akce měla jeden jediný účel a smysl. Vyměnit sice naoko loajální, ale zcela a naprosto hloupé vedení KSČ za jiné, sice o trochu méně hloupější, ale zato o to více loajálnější.

Dalšími důvody mohla být jednak demonstrace síly směrem na Západ nebo prostě takové větší štábní cvičení v součinnosti vojsk Varšavského paktu. A další, možná nejpravděpodobnější možností je ta, že SSSR zde chtěl mít svá vojska, a tak to vzal „z jedné vody načisto“.

A proč mě, zrovna letos, napadlo bádat nad obsazením Československa. Protože svým právě na Ukrajině svým způsobem došlo k něčemu velmi podobnému. Pouze s tím rozdílem, že ta intervence nebyla vojenská otevřeně, nýbrž jen masivní podporou pučistům.

Co by bývaly speciální sovětské jednotky zvládly v Praze v klidu za jednu jedinou noc, na to majdanští kravalisté potřebovali celé týdny a docela hodně mrtvých. Ale podařilo se zmocnit se pouze centrální vlády, nikoli však vlády ve všech provinciích.

Další vývoj dobře známe, byl to především Krym a pak také Východ Ukrajiny, kdo dal najevo svou hrubou nespokojenost s vývojem v Kyjevě.

A o úděsném pokrytectví a naprosté ztrátě objektivity nejen našich sdělovacích prostředků svědčí to, s jakým nadšením pro „svobodu od centrální kyjevské vlády“ bylo vítáno přepadání stanic ukrajinské státní bezpečnosti na Západě Ukrajiny a vytváření samozvaných správních celků.

Ono se to rychle zapomíná, ale já si jsem jist, že na Západě Ukrajiny, za jásotu našich médií a potlesku mnohých bloggerů vznikaly separatistické útvary. Jen tak pro osvěžení paměti (20.2.2014):

Zatímco Lvov vyhlásil ve středu politickou autonomii na prezidentovi Viktoru Janukovyčovi, z Krymu opět zaznělo, že by se klidně připojil zpátky k Rusku. Proč je vlastně Ukrajina rozdělena na západ, jenž je proevropský a podporuje protesty? A proruský východ, jenž vesměs stojí za Janukovyčem? Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/historie-ukrajiny-0nd-/zahranicni.aspx?c=A140220_114118_zahranicni_ipl

Nezabrousím do latiny a řeknu na plná ústa česky: Co je dovoleno Bohovi, není dovoleno volovi. A Bohem jsou zde ti, kdo podporovali a stále podporují západní separatisty a za voly (rusofily, kremlobotky, putináče a další) jsou ti, kdo sympatizují s požadavky „východních separatistů“.

A nelze se tomu divit, i v jiných oblastech je to tak. Liberální institut CATO se rozešel s Václavem Klausem, protože byl příliš liberální. Václav Klaus prostě říkal a říká to, co si myslí a má s tím úspěch. Ale u panstva se to vůbec nenosí.

Různí pravdoláskaři, sluníčkoví lidé a podobné spolky si velmi zakládají na lidských právech obecně a těch „homosexuálních“ zvlášť – což byl také jeden z důvodů vyhazovu Klause z CATO.

Ale lidé homosexuální orientace žádná zvláštní práva nemají. Jsou to lidé s naprosto stejnými právy a povinnostmi, jaká mají i ostatní občané. Mohou se ženit a vdávat dle libosti a samozřejmě, dle zákona.

A na těch rádoby „zastáncích lidských práv“ je komické to, že na jednu stranu si, zcela zbytečně berou v ochranu homosexuály – nikdo jim ani zde a ani v Rusku neubližuje, a na druhou stranu si údajnou homosexualitu Václava Klause berou jako záminku k posměchu.

Eva Holubová, známá, ale jen domnělá, ochránkyně lidských práv: Kikina.

Prostě a jednoduše, náš režim, náš stát, naše zřízení, naše filozofie i výklad tzv. lidských práv se již dávno dostal do tzv. regulačního překmitu a místo pronásledování a trestání jsme dnes zavedli privilegování. Ale, je to tak správně?

To je ovšem již na další článek.