Příroda bezprecedentně nadržuje v rození dětí ženám…

Sice jsem viděl jeden americký dokument z porodu jakéhosi Arnolda Schwarzenegra. Otcem snad byl Danny de Vito a byla z toho dvojčata, ale důvěryhodnost toho dokumentu byla asi stejná jako důvěryhodnost hlášek o ruské invazi, Krymem počínaje a příměřím konče. Tam se také každý týden objevilo nejméně jedno poplachové hlášení, ale žádné u nich nebylo pravdivé. Nechal jsem se inspirovat názvem článku České soudy bezprecedentně nadržují v péči o děti ženám.

Ten článek jsem samozřejmě vůbec nečetl a přesně v intencích postupů, které zde aplikuje takové malé hejno karatelů a vševědů, kteří o člověku vědí, aniž by ho znali, více než on sám a ještě se k tomu pokládají za arbitry moudrosti.

Přesně vědí, co by člověk dělal v minulosti, ba snad dokonce i v budoucnosti, že presbuřte?

Bohužel nebo spíš bohudík, nikdo z nás neví, co ho v budoucnosti čeká. A také jen málokdo tuší, že pravděpodobnost rozvodu je až 50% a je, po samotném životě, tím nejrizikovějším podnikem.

A když už k rozvodu dojde, tak nastávají tahanice. O majetek, o byt, o děti. Prostě o všechno. Měl jsem jednu kamarádku, její muž s rozvodem nadšeně souhlasil, ale chtěl do péče hodnou dcerku a ženě chtěl nechat zlobivého kluka.

No, nějak to uplichtila, potkal jsem ji až v době, kdy z dcery vyrostla osmnáctiletá krasavice, která se ke mně sama hlásila. Ona se za těch skoro deset let změnila podstatně více. Ale to jsou jen takové střípky z milostného života. Do detailů zabíhat nehodlám.

Člověk, který se rozvádí by měl především cítit zodpovědnost k dětem. Děti, a to je velmi dobře známo, méně však uplatňováno v praxi, zde nejsou proto, aby naplňovaly citové potřebě a práva rodičů.

To ostatně 100% platí i po požadované adopce homosexuálním párem. Nikdo nemá na adopci dítěte žádné právo. Nikdo. To právo jde jedině za dítětem a je nutné vždy rozhodovat co nejlépe v zájmu dítěte a nikoli rodičů.

Já mohu ze své zkušenosti říci, že podmínkou „úspěšného“ rozvodu je to, jak se rodiče dětí dokáží dohodnout. To jsem tedy objevil Ameriku, že? Ale žádný soud žádným rozsudkem nemůže tuto dohodu nahradit.

Já mohu hovořit pouze ze své zkušenosti. Sice mi jeden pablb zde nadává, že jsem udavač, ale v praktickém životě se tato teorie jaksi neosvědčila. Já jsem se vždy, a především s bývalými manželkami, dokázal vždy dohodnout.

Samozřejmě, taková věc nejde ani snadno a ani rychle, ale je to podstatně lepší než živit v sobě nenávist a ubližovat dětem.

Při prvním rozvodu, po manželství, které trvalo skoro dvacet let, problémy s dětmi vlastně nebyly. A kupodivu, synek, který už byl dospělý to nesl hůře než dcera, které bylo čtrnáct.

A pamatuji si na jediný „konflikt“, který spočíval v tom, že sedmnáctiletá dcera chtěla raději s partou na vodu než s tatínkem na chalupu. Což jsem jí nakonec samozřejmě povolil.

A výsledek? Ten, že moje první bývalá se velmi kamarádí s mojí matkou a když ta šla ve svých 90 letech do nemocnice, tak o ní pečovala jako by byla její vlastní dcera. A navíc se občas, sice zřídka, ale navštěvujeme a v dubnu jsme společně oslavili sedmdesátiny jejího druhého muže.

A to, že oba byli na devadesátinách mojí matky snad netřeba zdůrazňovat. Prostě a samozřejmě, rozvod provázejí hádky. Kdyby nebyly, tak by nebylo rozvodu, že? Ale pak to chce vzít rozum do hrsti, zanechat pocitu ublíženosti a dojednat příměří a následně konstruktivní spolupráci.

Můj druhý rozvod byl takový typičtější, konal se jen pět let po uzavření manželství a dcerka, která z předmanželské akce vznikla, byla tedy také pětiletá. Problém, ale jen můj osobní, byl v tom, že mi lidé často říkali „dědečku“.

Tak tady ty vztahy nejsou tak časté a vřelé, ale v žádném případě mezi námi, jako rodiči nyní 22 leté dcery, nebyly a nejsou žádné spory. Oba o ni máme péči. Oba v rámci svého pracovního nasazení. Dcera je nyní ve Španělsku a „bejvalka“ mi přeposílá fotky, atd.

A každý druhý víkend není špatná míra. Od pátku odpoledne do neděle večer si toho otec s dítětem řeknou a užijí opravdu hodně, mnohdy až moc. Ony děti často blahovůle tatínků využívají. Ale dodržování tohoto rytmu je zcela jiná věc a ten, kdo dítě schválně nevydá, by měl být velmi přísně trestán.

A nevím, komu by taková „kravina“, jako je střídavka měla vyhovovat? Vůbec si to v praxi nedokáži představit. To jako oba rodiče budou na střídačku omezeni v práci, aby se na střídačku mohli starat o dítě?

To dítě bude spát každý den, týden či měsíc v jiné posteli v jiném pokoji a často i v jiném městě? A co škola, kamarádi a vůbec psychika toho dítěte? Jsem zásadně proti. Když tak raději svěřit dítě otci.

Pokud to okolnosti vyžadují, tak se otec musí nebo by alespoň měl, o dítě postarat. Znám případ otce, a ten člověk má svatozář, který asi od věku jednoho roku pečoval o synka, protože jeho matka „chlastala“.

Jaké byly skutečné příčiny nevím, ale můj, a to velmi staromódní názor je ten, jaký jsem nastínil výše. Oba rodiče se musí chovat kultivovaně a v zájmu dítěte. A dohodnout se.

A to, že soudy svěřují děti především do péče matek, považuji za naprosto správné. Jak jinak by to vlastně mělo být?