Prezidente Zemane, děkujeme. A prosím, velmi rychle odejděte...

V tramvaji, cestou z půlnoční, jsem se málem počůral smíchy, když jsem na mobilu četl článek kolegy Nigrina Tak jak je to s tou pražskou kavárnou? A vzpomněl jsem si, jak to probíhalo v roce 1999 v kavárně Slavia.

Tehdy tam spolek vypečených intelektuálů v čele s režisérem Igorem Chaunem spáchal onen proslulý text Děkujeme odejděte, který sice vzbudil velký zájem publika, ale zanedlouho odchcípl a upadl v zapomnění, jako ostatně vše, co z této partičky vzešlo.

Igora neznám, ale znával jsem dobře jeho otce Frantu. Byl to spolužák mého strýce Václava, který spolu se svým bratrem, tedy mým kmotrem, a nyní ministrem Stropnickým vyznamenaným odbojářem, Jiřím Roubalem přeplaval v Lounech, mezi tajícími krami, řeku Ohři.

Můj dědeček, jejich tatínek se z toho, když to četl v místních novinách mohl pominout a tento smysl pro humor tu lounskou partu neopustil ani v Praze. Franta Chaun byl vystudovaný farmaceut a pracoval v lékárně.

Asi ho to moc nebavilo a tak, když se nějaký zákazník ptal po léku, který neměli, udělal mu místo léku na prodejním pultu stojku. A tak ho vyhodili a on skládal moderní hudbu, na kterou nikdo nechodil. A tak jsme mi tam s maminkou, sestrou těch dvou výtržníků, chodili dělat stafáž.

Ale konec rodinných historek. Ještě bych musel vykládat, jak Antonín Zápotocký vlastnoručně vyhodil mého strýce Jiřího z Lidové Demokracie a nasměroval ho k protikomunistickému odboji. Ano, někteří se po roce 1948 stali nepřáteli komunistů a velmi mnozí členové pražské kavárny tam naopak vlezli.

Říká se o mrtvých jen dobře, ale jak soudruh Jiří Ruml, tak i soudruh Jaroslav Šabata byli stalinisté non plus ultra, jakých pohledat. O aktivitě soudruha Šabaty v reálném čase toho moc nevím, zato Jiří Ruml se při televizní krizi v letech 2000-2001 zapsal zlatým demagogickým písmem do dějin tohoto státu.

Pravdoláskové partě nebo, chcete li, se velmi nelíbilo jmenování Jiřího Hodače generálním ředitelem ČT a tak spustila peklo. Bubnovou palbu spolu s obsazením velícího stanoviště nepřítele, přenocování ve spacáku a exhibicemi všeho druhu.

A Jiří Ruml senior, dej mu Pán Bůh lehké spočinutí, tehdy v Lidových novinách uveřejnil útok na Jiřího Hodače, kde mu vytýkal, že v době, kdy on J.Ruml pracoval jako jeřábník (dobrý a dobře placený džob pro disidenta), Jiří Hodač byl redaktorem Obrany lidu.

Skromně ale zapomněl zmínit, že zatímco Milada Horáková srdnatě před komunistickým soudem bojovala o svoji nevinu a také o svůj život, tak on Jiří Ruml, jako hlavní propagandistická trouba stalinistického režimu, horoval pro její trest nejvyšší.

Tomu se říká nevidět si do úst, nebo drsněji, nasrat si do bot. Ale nejsem příznivcem dlouhých článků. Já je buď nečtu vůbec nebo hrubě přeskakuji. A tak mi zbývá prostor jen pro jednoho dalšího, hvězdného reprezentanta pražské kavárny, soudružku Jiřinu Šiklovou.

Řeknete, že to je urážka, nazývat ji dnes soudružkou. Není. Bylo mnoho těch, kteří do partaje vlezli z čistého kariérismu, ale nyní trochu přebarvená Jiřina Šiklová nikoli. Ta byla komunismem prosáklá jako houba, ostatně podobně jako nyní ombudsmanka Šabatová.

Takže na závěr co? Neformální partička pražské kavárny existuje stejně tak, jako za "totáče" existovala v hostinci U Jelínků neformální parta milovníků Plzeňského piva a možná existuje až dodnes. Jedny prostě pojí dobré pivo a ty druhé zase iluze demokratického socialismu.