Práce při studiu p. Klausi? Jen zlehka, zlehounka. Trošku, trošíčku

První zásadou, kterou je třeba se řídit, je že studium je digitální. Ano, tento pojem byl znám již počátkem 70. let minulého století, kdy televize byla ještě analogově černobílá a diskutovalo se o tom, zda vzít špatný systém SECAM nebo dobrý PAL. Rozhodnutí bylo pro SECAM, ale pracovalo se v PAL. Tak to za bolševika chodilo i v jiných oborech. Co řekl „Sojuz“ to platilo.

Ovšem ne vždy. Kdysi bývala na gymnáziích latina a byl to asi jeden z nejtěžších předmětů. Bohužel, nějaká „hlava“ výuku latiny zrušila, „protože v SSSR se latina také nevyučuje“. Když pak přijeli sovětští soudruzi na čumendu, tak se ptali, proč už se u nás latina nevyučuje a dozvěděli se, že „protože v SSSR také ne“. A soudruzi dvakrát polkli a řekli „ale my bychom latinu rádi vyučovali, ale nemáme dost učitelů“.

Bolševické, tedy komunistické vysoké školství bylo direktivní, odříkávací. Prostě stačilo na zkoušce něco oddrmolit a pokud to mělo hlavu a patu, byla zkouška v rukávu. Jednou z mála zkoušek, kdy jsem byl potupně vyhozen, byla zkouška u docenta Jakla. Učil jsem se obvyklým způsobem, tedy žádné přednášky, ty jsou škodlivé. Prostě a jednoduše za skript a půjčených přednášek něco za dva dny rychle nastudovat, pak to odříkat a jít se zkouškou v indexu domů.

Jenže ouha, jednou z otázek byl Thomsonův můstek a já ji přeskočil, jako když byl Jean Paul Belmondo mladý a hrál ve filmu Muž z Acapulca. To přece umím, jako když bičem mrská. Na průmyslovce jsem měl z měření samé jedničky, ani učit jsem se nemusel. Jo, jenomže lidská paměť je volatilní (Word mi to stále opravuje  na volatelní) a já vylít, jako čert z elektriky.

To na Západě, konkrétně ve Spolkové republice Německo a její zpochybňované části Západní Berlín to na Technické Univerzitě chodilo naprosto jinak? Chceš být Dipl. Ing.? (Obyčejný Ing. Byl absolvent průmyslovky). Tak hochu, 4 x „šajn“ (Schein) z matiky a 4 x šajn z mechaniky. Pak bude „Vordiplomprüfung“, jinak ani náhodou. I kdybys tu smrděl deset let. Těch osm „šajnů“ (jakoby zápočtů) prostě musíš nasbírat.

A nebyla to vůbec žádná sranda. Kdo věc nepochopil a řádně neuměl, byl vyprovozen a žádný šajn nedostal. „Zkouška“ se konala vždy v „Audi Max“, tedy té největší posluchárně, studenti byli rozděleni do šesti sloupců A, B, C, D, E, F, mohli mít veškeré pomůcky a jedinou, takovou malinkatou, podmínkou úspěchu bylo, správně spočítat zadání a to se prostě okecat, jako na ČVUT, nedalo.

ČVUT je dobrá škola a výstup z ní, ale myslím že z každé komunistické školy byl „digitální“. To znamenalo, jak říkal Jirka Juhan, buď diplom máš (1) nebo nemáš (0). Nic jiného se nepočítá a u vědomí toho jsme také studovali. ČVUT má ještě historické budovy na Karláku a tak se naší domácí štací stala hospoda U Bubeníčků. Pivo tehdy stálo 1,70 Kč, deset kousků tedy 17,- Kč, tak proč bychom si dělali nějaké starosti s penězi, že?

Legrace byla, že do té hospody chodili i pracovníci výpočetního střediska FEL (Elektrotechnická fakulta) a sedávali s námi u stolu. Asistent byl pomalu náš vrstevník a ta děvčata spíš o něco mladší než my. A jak jsem tak seděli a pivo dalo pivo, podíval se pan asistent na mě a mně nejbližší operátorku skvělého sovětského počítače MINSK22 apronesl legendární větu: „aby se Vám ty ruce, pane Hermánku, nějak nezauzlovaly“.

Nezauzlovaly se, veškerá „ochmatyka“ byla ve vší počestnosti, k žádnému neckingu ani pettingu (Word mi opravil petting na Petřín) nedošlo, byl to jen „tlapping“. A tak to šlo každý druhý den a my jsme stejně dostudovali a já dokázal při studiu ještě pracovat a to tak, že tak dobře jsem se již nikdy v životě neměl.

Ale o tom až příště. Tak nepomlouvejte furt toho pana Putnu a mějte se.