Pohlavní pokryv, disjunktní bavorák a jiné postklausovské nesmysly

Tedy ne, že by se „stařičký mocnář“ již odebíral na věčný či politický odpočinek, ale éra jeho oslav je již definitivně za námi. A dlužno říci, že ty oslavy byly dost odbyté.

Při správných oslavách by pod Pražským hradem jely alegorické vozy a první z nich by byl maketou přeškrtnuté Kaplického knihovny. A až by tento vůz zaparkoval na Letné, tak by proletěly Gripeny a po nich, aby toho kraválu nebylo málo, by na závěr zaznělo z hradeb 21 dělových salv. A večer by se pro povyražení prostého lidu konal úžasný ohňostroj.

Klausovi by byl udělen čestný titul „Pán z krásného pera“ s podtitulkem „samozřejmě chilského“, protože jinak by si ho neznalci mohli plést s pánem z dobrého moudí. Pán z dobrého moudí žil před několika stoletími ve Francii a když dosáhl věku osmdesáti let, přestaly ho znuděné paničky zvát na povyražení. Muž tento proto začal trpět erotickou nouzí a v té nouzi zneužil mladičkou pasačku hejna husí.

Byv odsouzen ke smrti stětím, očekával popravu. Když se ale vládce té oblasti o té události dozvěděl, udělil mu podmíněnou milost. A sice, když se na popravčím lešení dostane bez jakékoli manuální stimulace do stavu erotické připravenosti, bude omilostněn. Pán tento vyšel na lešení oděn pouze v lehkou volnou košili, aby úkaz ten šlo snadno zdokumentovat. Ovšem běda, blízkost popravčího špalku řádných erotických podnětů neposkytovala.

Až pak se jedné kypré selce odsouzence zželelo, odhalila mu své velké přednosti, u pána z dobrého moudí došlo ke kýženému úkazu a on od knížete dostal onen titul, takže se již mohl psát Pán z dobrého moudí. Pak se ještě oženil, zplodil několik dítek a zemřel b požehnaném věku okolo sta let. Tak, pohádky je konec. Ale uznejte, nejde stále psát jen vážně.

A teď ještě k tomu nadpisu článku. Pohlavní pokrývka, to je starý fór ještě z totality a neznamená nic jiného než pokrývku hlavy. Ovšem „disjunktní bavorák“ je zcela nepochybně mým vlastním výplodem, starým pouhých několik dnů. Každý ví, co to bavorák neboli bavorské pivo je. Fernet s tonikem. A manželka si vždy po práci jeden namíchá a relaxuje.

Ovšem já, zvyklý do sebe pivo „kopnout“ na několik málo zastavení toto neumím. A tak to dělám tak, že si vždy z flašky svlažím dutinu ústní fernetem a pak piji tonic. Nevypije se přitom tolik alkoholu a možná by tomu slušel i název „homeopatický bavorák“. To už by pak byl čistý tonik ke kterému by se chodilo olizovat stůl na kterém ta flaška s fernetem stála.