Podporujme naše vrahy, násilníky a zloděje...

Do svého, nyní již seniorského věku, jsem se do hledáčku policie, tehdy samozřejmě Veřejné bezpečnosti, dostal pouze jednou. Bylo to okolo roku 1692, nám bylo nějakých čtrnáct let a v Praze probíhala Světová filatelistická výstava. Trochu jsme tam blbli a policie nás "zhaftla". Velmi mi přitížilo, když jsme na výzvu po předložení vstupenky ukázal vstupenek celý štos. Byly od strýčka, který si chtěl koupit více pamětních aršíků a ty se prodávaly pouze se vstupenkami.

Jinak jsem byl samozřejmě často řešen jako pachatel dopravních přestupků a snad ještě častěji jako oběť drobné i větší kriminality. A jediná zkušenost, kterou jsem učinil, byla, že kromě pomalosti a někdy i neschopnosti mě policie úmyslně nijak nepoškodila. A to ani "za totáče" a ani nyní. Nejlepší taktikou bylo, je a bude přestupek přiznat, zaplatit pokutu a nadávat jen sám sobě. Pravda jednou se policisté tak dlouho tázali "tak co s tím uděláme?" až mi to bylo divné. Ale úplatek jsem nenabídl a tehdy citelnou pokutu 1000,- Kč zaplatil.

Ale zatímco nějaký ten dopravní přestupek spáchá asi tak 99,99% řidičů (neříkám, že všechny jou potrestány), tak k vraždě, loupeži či znásilnění se úchýlí jen velmi malé procento obyvatelstva. Ale když se to stane, tak je z toho velký poprask. Vražd je mnoho způsobů, od prosté "domácí zabíjačky", která obvykle bývá vyřešena tentýž den, přes impulzivní vraždy zdánlivě bez motivu až po složité komploty, kdy pachatel nebo pachatelé za sebou zametají všechny stopy.

A mobilní telefon, který dnes už má "každý blbec" je stopou velmi krásnou. Nejenže se na ústředně dá snadno odposlouchávat (odposlech ze vzduchu je daleko složitější), ale dá se také snadno zaměřit, i když přesnost určitě není tak dobrá jako při GPS lokalizaci. Ale základní informaci o pohybu mobilu získá policie velmi dobrou. To ale dnes platí již jen při aktuálním, soudem předepsaném, sledování mobilu, ale nemělo by již platit "dozpátku". Vyplývá to z nedávného rozsudku Ústavního soudu.

A tady, myslím, narážíme na jakýsi zpotvořený výklad lidských práv. Marně přemýšlím, kdo a jak by mohl zneužít informaci o tom, co jsem dělal o posledním víkendu. Jak jsem psal, vezli jsme s sebou celkem pět telefonů, všechny s funkčními SIM kartami, takže žeň by byla bohatá a vlastěn ještě jištěná mobilem manželky. Teď ale operátor tato data nuceně smaže, což by mě mělo těšit, ale netěší. Netěší mě to proto, protože jsme nic nespáchal a nemám se tudíž čeho obávat a konstrukce, že "bývalý přítel manželky pracuje u policie a tato data zneužije" mi připadá přitažená za vlasy.

Prostě a jednoduše. Zákaz archivace dat o pohybu a aktivitách mobilních telefonů (správněji SIM karet, protože telefon může člověk změnit) je klasický případ, kdy spolu s vaničkou vylejeme i dítě. Před pár lety mě fascinovalo vyřešení případu vraždy podnikatele v pražských Kunraticích. Ten, kdo podnikatele vylákal na schůzku, zakoupil předplacenou kartu operátora přímo na jeho ředitelsví v Roztylech, učinil z ní jeden hovor, kterým oběť vylákal na místo činu a kartu zahodil. Popravdě řečeno, měl to udělat také s telefonem, ale nevím, je li to pravda.

Vražda byla vyřešena a všech pět nebo šest jejích osnovatelů skončilo ve vězení. Otázkou je, do jaké míry zde pomohla analýza archivovaných dat, ale jedna věc je naprosto jistá. Bez této analýzy bude policie mít v budoucnu daleko težší práci a třeba případ Aničky by se jí vůbec nemuselo povést vyřešit. Prostě a jednoduše. Jak již mnohokrát v minulosti jsou zde práva pachatelů nadřazena nad práva slušných občanů a jakási teoretická ochrana osobních údajů je nadřazena nad praktickým pátráním po skutečných zločincích.