P.F. 2012 Luboši Lacinovi

Novoročenka (PF, slangově Péefko – odvozeno z francouzského Pour féliciter – „pro štěstí“) je obvykle kartička s přáním do nového roku. (převzato z Wikipedie) a Vy, pane Lacino, si toto přání zasloužíte tuplem (nespisovně z němčiny).

Dvojnásobně proto, protože dle mého názoru jste obětí nešťastné souhry okolností, na kterých máte samozřejmě lví podíl. Bez Vašeho přičinění by k ničemu takovému, jako bylo akrobatické číslo mladé, nezkušené a patrně svým spolujezdcem velmi vystresované řidičky vůbec nedošlo. Na druhé straně ale odmítám uvěřit, že smyslem a účelem Vašeho počínání bylo vytlačit tu nebohou dívčinu z dálnice.

Samozřejmě se mohu mýlit a lynčující dav měl pravdu. Pak bych ale pro Vás žádal daleko tvrdší trest a sice jednoznačně pokus o dvojnásobnou vraždu. Každý ví, jak fatální mohou být následky vyjetí automobilu z běžné silnice, kde by se mělo jezdit 90km/h, natožpak z dálnice, kde je povoleno 130 km/h. A pozor, kinetická energie vezu jedoucího rychlostí 130km/h je oproti  rychlosti 90 km/h více než dvojnásobná (energie je úměrná druhé mocnině rychlosti)

Takže, dle mého mínění, má na svědomí intenzivní mediální masáž, díky které jste byl odsouzen dávno před procesem a je otázkou, zda tím nebyla porušena Vaše ústavní práva, především pak ochrana osobnosti a presumpce neviny. Nejsem ovšem právník a mohu se vyjadřovat nepřesně. Ale podobné pocity, i když třeba v opačném gardu, jsem měl už vícekrát v životě, naposled minulý týden. To ovšem nebyla normální mediální masáž, ale kobercové bombardování.

Klasickým příkladem kladné či podpůrné mediální kampaně, byla kdysi podpora médií senátní kampani Václava Fischera v roce 1999. Když se na celou podívám s odstupem dvanácti let, tak nutně dospějeme k názoru, že celá tato kampaň nebyla ničím jiným než cirkusovým trikem, jakousi Barnumskou reklamou. Až na to, že cirkus Barnum & Bailey byl patrně finančně silnou firmou, zatímco Václav Fischer financoval svojí osobní kampaň protiprávně z peněz své zadlužené firmy.

A já osobně se domnívám, že v tomto případě mohlo dokonce jít o úvěrový podvod. Úvěrový podvod totiž spáchá ten, kdo peníze banky použije na jiný účel než na ten, který je uveden ve smlouvě o úvěru. To nejsou hotové peníze s kterými lze zajít do Kasina a zkusit štěstí. Ty peníze měl Václav Fischer použít na dosažení, zajištění a udržení příjmů firmy. V tomto případě tedy CK Fischer.

A pokud by tedy chtěl svoji senátní kampaň zahrnout do tohoto typu výdajů, pak by ale jinými slovy říkal, že svoji pozici senátora chce využít a využije ve prospěch své cestovní kanceláře a pokud by toto nebyl jasný střet zájmů, pak už nevím, co by jím tedy vlastně mělo být. Ovšem na toto tehdy, v roce 1999, málokdo dbal a námitky se vztahovali spíše k jeho sexuální orientaci. Což by ale na druhou stranu mělo být zcela nepodstatné.

A jako třešinka na dortu po této mediální kampani, při které byl Václav Fischer jako ikona (zkrachovalého) cestovního ruchu vynášen do nebes a jmenován jako jeden z nejvážnějších kandidátů na prezidenta ČR, se Václav Fischer v lednu 2005 vzdal českého občanství.

Takže to byla jen taková malá ukázečka toho, jak média dokáží z nýmanda a řekl bych, že i hochštaplera vyrobit naprostý zázrak a budoucnost naší politiky. A stejně tak si myslím, že někdy snad vypluje na povrch i celá pravda o tom nešťastném incidentu na „Highway One“