Od jednoho pupkáče, obdržel jsem fakáče…

On to tedy asi žádný pupkáč nebyl, byl to spíš chlapík ve věku mého syna a patrně i dobře rostlý, tedy alespoň podle toho jak z okénka auta vystrkoval tu ruku. Daleko dovedněji než Rowan Atkinson jako Mr. Bean v Americe.

Ale osobní pěstní souboje mezi řidiči jsou poměrně řídké. Nelze je totiž provozovat za jízdy. Je nutné zastavit, což je něco podobného, jako když hokejisté shodí rukavice a vezmou to naostro. On ostatně box je docela dobrý sport. Člověk při něm sice tak trochu zblbne, ale pokud je fakt dobrý, tak zase ne až tak. Ale nevím, jestli jsou vysokoškolské boxerské kluby. A jestli ano, tak se tam asi netlučou doopravdy, ale jen stínují. To je takový boxerský petting, kdy ke skutečné akci nedochází.

My, jako kanoisté, jsem chodili na boxerské tréninky, abychom si udrželi fyzičku i v zimě. Ale moc rád nás pan trenér neměl. Viděl, že trénujeme poctivě, ale do skutečného zápasu na tři kola se nám nechce. A právě dnes jsem manželce, „náplavě z Moravy“, ukazoval Vodácký stadión na Císařské louce, kde jsem kdysi „přestal být mužem“. Tedy, přesněji řečeno, stal jsem se mužem v jedné, té zcela nejobyčejnější, kategorii a rok poté přestal být mužem – kanoistou. Prostě jsem přepískl své sebevědomí a po jedné promilované noci (mužem v této kategorii jsem se stal kolo 17. roku věku) tak zvoral závod v mužském deblu, že jsem toho raději nechal.

Ono sportovat a současně se intenzivně věnovat ženám, jde jen stěží. Jsou borci, co to zvládli, ale nakonec to stejně neustáli. Viz takový Tiger Woods. Ale on ten golf asi nebude zas až tak fyzicky namáhavý jako rychlostní kanoistika. Takže, to by asi tak stačilo na úvod, jak bych se asi při případném fyzickém střetu zachoval. Naposled jsem něco takového absolvoval asi před čtvrt stoletím a i když jsem sice vyhrál, tak druhý den na mě přišel jeho bratr a ten měl lepší ránu.

Situace z dnešního dne nebyla ani zdaleka dramatickou. V podstatě si jí ani nikdo nevšiml. Prostě jsem jel z Jižního města do Hostivaře, „předpisovou“ asi 60 km/h rychlostí. A najednou v zrcátku Oktávie, která mi skoro koukala do kufru. Znáte ten styl jízdy? Auto se vám zavěsí za kufr a žádá si vaše zrychlení nebo uhnutí. Tomu jsem odolal a když jsem byli na křižovatce se Švehlovou, tak já zahýbal doprava a proti jel autobus zahýbající doleva.

Mám ten hloupý zvyk, že autobusáky pouštím. Udělal jsem to i teď, i když to možná bylo trochu nemístné. A jakmile autobus projel, tak jsem ve druhém pruhu Švehlovky zrychlil, a to značně, abych pak zase obratem šlápl na brzdu a zařadil se do levého na odbočení. A asi tento manévr, kdy jsem za sebou jedoucí Oktávie skvěle odskočil, rozlítilo jejího řidiče natolik, že mi z okénka ukázal opravdu „vypasaného fakáče“.

Myslím, že to byla frustrace ze slabšího vozu, protože ten můj polykač benzínu (nyní průměr 12,2 l/100km)to občas při startu na světlech dokáže nandat 99% vozů zde v naší vlasti jezdících. No a tím, jak jsem zastavil, abych, i když mám zelenou, pustil autobus, jsme se vlastně dostali do startovní pozice a „kolega“ z Oktávie neunesl krutou porážku při testu zrychlení? No řekněte, stojí to za to rozčilování?

P.S. A taky bych mohl těch srandiček a předvádění se při rychlém startu na světlech nechat. Ale řekněte, nebyla by to pak za volantem už příšerná nuda?