Nesmrtelná Teta Závist

Na otázku, proč si lidé u nás tak závidějí, je asi snadná odpověď: Čtyřicet let "komunizmu". Samozřejmě to, díkybohu žádný komunizmus nebyl, ale "jen" socializmus. Ale stačilo to úplně.

Vše socialistické je dáno předpokladem, že všichni máme stejné žaludky, stejné potřeby a proto bychom měli všichni dostávat stejně. Když to hodně přeženu, tak misku rýže denně, jednou za rok novou sváteční kombinézu a někteří vzorní pracovníci po pěti letech jízdní kolo.

Tak takhle daleko jsme to u nás sice nedotáhli, asi nám chybí ty asijské geny, ale po komunistickém puči 1948 se nějaké takového náznaky objevily, ale naštěstí brzo zase zanikly. Kolektivizmus u nás kořeny nezapustil. Přesto dlouhá desetiletí platila silná platová nivelizace a často se stávalo, že předák dělníků nebo horník měli větší mzdu než byl plat technického náměstka v témže podniku.

I mezi lidmi kdysi panovala jakási, dnes už nevídaná, rovnost. Například vedle chaty mého bývalého tchána, kam jsme velmi často jezdili, měl a snad stále má, chatu bývalý československý velvyslanec na Kubě a posléze náměstek ministra zahraničí Chňoupka, Stanislav S. Tedy zkráceně SS, prosím neplést si se Zbraněmi SS. Jejich  byla menší ani tak výstavná jako jako chata mého bývalého tchána a oba, soudruh SS a já, jsme jezdili ve stejných značkách vozu, tedy v Ladách. Ovšem já, fanoušek vyšších kubatur, jsem ušetřil peníze na Ladu 1600, zatímco rodina SS jezdila "pouze" v modelu 1200.

Pamatuji, jak jednou paní SS trápila na trávníku před chatou jejich auto a ta Lada ne a ne chytnout. Tak jí říkám: "Paní S, dejte pomalu plný plyn, držte pedál na podlaze a startujte. Paní S, která byla o generaci starší mi sice moc nevěřila, ale učinila, jak jsem řekl, a auto po pár otáčkách startéru chytlo. Sice se z výfuku vyvalil černý dým, ale ten se vzápětí rozplynul a paní, tedy správně soudružka S. koečně odjela.

Dnes ale nejezdíme ani v Ladách ani v německých dvoutaktech, jen ty škodovky nám zůstaly. A k nim přibyla celá plejáda nejrůznějších značek a modelů v těch nejroztodivnějších cenových kategoriích. Od vozů pod dvěstě tisíc až po vozy v ceně přes dva milióny. A ten rozdíl v ceně je samozřejmě znát i v pohodlí a výkonu těch vozů. A samozřejmě, auto je u nás tím nejpoužívanějším status symbolem vůbec. Je to stejné na celém světě, Německu jsou na to dokonce nepsané, zvykové předpisy. Podřízený nesmí mít lepší auto než nadřízený. Pokud šéf oddělení jezdi v Passatu, nemůže si podřízený koupit ojetý Mercedes nebo Bavorák, i když by byl podstatně levnější než šéfův vůz.

Já si myslím, že teorie, že řidiči výkonných vozů jsou agresivnější, je naprosto zcestná. Výkon vozu nemá podle mě s agresivitou vůbec co dělat. Z osobní zkušenosti mohu říci, že pokud člověk dostane pod zadek opravdu silný motor, spíše se zklidní. Samozřejmě, pokud to není nevyzrálý puberťák. A zklidní se proto, že když mu pod kapotou buší ušlechtilé srdce třeba vozu BMW, tak už nemusí nikomu nic dokazovat. To musí ti slabší v méně prestižních vozech.

Pokud člověk jezdí po městě, tak se setká s takovým množstvím agresivních řidičů, ať už slabých nebo silných vozů, že to je opravdu k nevíře. Obecně se míní, že když někdo jede ve městě 70 místo 50, tak to je "kavalírský přestupek", zatímco když někdo jede po dálnici 150 místo 130, tak to okamžitě je "silniční pirát". Ovšem, pravý opak je pravdou, statistiky mrtvých hovoří zcela jasně.

Moje teze o "agresivních" řidičích silných vozů je tato: Ten, kdo často cestuje autem po dálnici, tedy především obchodníci a podobné profese, tak si nikdy nepořídí malý a slabý vůz. Je to nebezpečné a nepohodlné. Každý chce mít pod sebou dostatek výkonu, aby se auto do kopce neplouhalo jako žebřiňák se senem a aby po štrece Praha - Ostrava - Praha nevylezl z auta celý rozlámaný.

Ale ti, kteří jezdí většinou po městě a na dálnici se vydají pouze občas, si myslí, že raději ušetří a neutratí tolik peněz za silný vůz. Zdá se jim to zbytečné. Ale pak jim chybí výkon potřebný k předjížděcím manévrům a také cvik a zručnost v řízení. Znám to, sám už jezdím skoro výhradně po Praze a když jednou za kvartál jedu s manželkou na Moravu, tak se několik kilometrů ploužím za kamióny jen proto, abych si dálnici znovu "očuchal" a nevletěl na ní rovnýma nohama a nerozkoukaný.

Takže, jako v životě, tak i na dálnici, závidíme těm úspěšnějším. Těm, co jedou v silnějším voze a rychleji než já. A přitom se mnohý z těchto řidičů dopustí této chybné úvahy: Já jedu přesně 130, tedy podle předpisů a mohu tedy kdykoli a bez problémů vjet do levého pruhu. Ten pirát, co se tím levým pruhem řítí, jede určitě nad 130a já mám tedy pravdu.

Nemám. A nemám ji z jednoduchého důvodu. Tím, že nedám rychlejšímu vozidlu přednost v jízdě, jsem spáchal daleko horší přestupek než ten, kdo jel rychle. Vytvořil jsem totiž nehodovou situaci, kterou řidič rychlešího vozidla musel řešit. Ostatně o tom, zda jízda vyšší než povolenou rychlostí je závažnější přestupek než nedání přednosti v jízdě rozhodoval v červenci t.r. Nejvyšší soud a rozhodl, že tomu tak není.