Nepodceňujte ruštinu! Já to udělal a prodělal.

Jsme malým národem a česky se nikde kromě Slovenska nedomluvíme, ale tam jsme za to před dvaceti lety mohli dostat „na budku“. Já na Slovensku tedy naprosto zásadně česky nehovořím a češtinu používám pouze v Itálii. Ptáte se proč zrovna v Itálii? Italové jsou na tom s jazyky ještě hůř než my a to ej co říci. Pokud člověk na Itala spustí anglicky nebo francouzsky (němčinu raději nezkoušet), Ital znervózní, zadrhne se a mlčí, což je negativní. A nejlepší je rozmluvit ho česky

Takže zpět k ruštině. Pro všechny z nás to byl nenáviděný předmět a to bylo ještě dávno před invazí a výsledky podle toho vypadaly. Maturita i zkouška na VŠ byla čistou formalitou a podle toho také vypadaly výsledky. A zpočátku to ani s dalšími jazyky nevypadalo valně. Maminka mi dodnes vypráví, jak si jí jedna její podřízená stěžovala, že jsem na němčině jen zlobil a rušil.

Podle toho také moje znalosti vypadaly, ale vše se rázem změnilo, když jsem se „změnil v muže“. Nebylo to těžké, stačilo vypít na ex jedno pivo, ale to si dělám legraci. Ve skutečnosti to byl klasický pohyb přímočarý vratný s „kocourem na pekáči“, který jsem provozoval s jednou dámou z NDR. A kamarád Mirek Pešout mi vždy říkal, že pro výuku jazyků je nejlepší „водка и женщины“.

No, vodky jsme tehdy moc nevypili, sex nám stačil. Mladých hoch a o pár let starší učitelka (jazyků). Takže němčina byla brzy v kapse a s ní i angličtina a trochu francouzština. Ale ruština nic, pic, konec legrace. Proč bych se takovou pitomost, jako je ruština měl vůbec učit.

Čas poskočil, postelní výuka němčiny skončila, u nás byli „Rusáci“ a nastal čas velké legrace u CKM. Nebudu to zde rozebírat, ale mladý člověk prostě nemůže zažít větší bžundu než provázení cizinců. Ale i to se přejí a s koncem školy končila také práce pro „cesťák“. A ve výzkumáku jsem si mohl anglicky povídat tak jedině s knihou. S němčinou legrace byla, jezdili jsme do NDR.

Až přišel onen osudový inzerát a já volal na Národní třídu, nikoli do památníku, ale do Jazykové školy. Říkám ji, mám u vás státnici z roku 1969 a potřebuji rozmluvit. Paní profesorka se mnou 2x45 minut hovořila pouze anglicky a jediná česká věta, kterou řekla, bylo: Dostanu sto korun.

A rozmluvený člověk je na pohovoru lepší než vychlazená Plzeň a proto jsem ten kšeft s kancelářemi v hotelu Intercontinental získal a šest let držel. Dodnes mě za to někteří závistivci grilují, místo toho, aby zpytovali své svědomí, tak jak teď činím já, mají k tomu nevhodné poznámky.

Jazyky otvírají svět, ale někdy mohou způsobit i menší nepříjemnosti. Pracoval jsem v telekomunikační divizi největšího německého elektrotechnického koncernu a oficiálním jazykem firmy byla angličtina. Jenže, „Ossies“, Němci z bývalé NDR anglicky neuměli a tak mi je vždy dávali na hrb, abych se o ně staral. Jak se říká, pro dobrotu na žebrotu.

A s tou ruštinou? Nehledě na to, že při práci v recepci hotelu by velmi bodla, tak před pár lety, vlastně od vstupu do EU, jsem pracoval pro jednu anglickou telekomunikační firmu. Moje oblast, byly vlastně nové země EU plus celý Východ kromě Ruska. Na Rusko si firma najala jednoho Afghánce, který v Moskvě studoval, ale bylo jasné, že jednou vylítne.

A když vylít, tak jsem firmě napovídal, že rusky umím, což nebyla zas až tak úplně pravda. Zaplatili mi v Praze kurz, ale pokud neumíte plynule mluvit cizím jazykem do telefonu, tak ten jazyk pořádně neumíte. A víte, jak velký je ruský trh? Nevíte, jinak byste se ruštině nesmáli.