Naše babičky by nám naplácaly zadničky...

A víte proč? Protože, my jsme první rozmařilá generace a naše děti a vnoučata v tom samozřejmě v tom rozhazování vesele  pokračují. Naši rodiče přemýšleli jinak a naši prarodiče tuplem jinak, ještě šetrněji...

Moje pražská babička schovávala papíry od balení másla a margarínu a pak s nimi natírala plechy na pečení. A vyhodit kousek chleba? To absolutně nepřicházelo do úvahy, to by byl pomalu smrtelný hřích, i když v seznamu hříchů to snad ani není. A ta slovenská, kterou jsem nezažil, zase před svými dětmi zamykala chleba do almary.

To my jsem jinší kabrňáci. Vyhazování jídla se pro nás stalo módou či dokonce nutností. Dlouho jsem se držel těch zásad své babičky a vše poctivě dojídal. Ale pak zapůsobila hrozba, nadváhy, BMI a podobně a najednou ani já nedojídám a klidně hodím kus hemeneksu či jak se to česky píše do koše.

Ale můj dnešní zážitek to korunoval. Byl jsem ve městě a úmyslně neobědval. Nacpat si břuch před důležitým jednáním, je to nejhorší, co člověk může udělat. A když jsem po třetí odpoledne skončil, tak můj hlad byl opravdu docela slušný.

Do centra autem nejezdím, to je příšerný opruz. A tak jsem se vracel tramvají 22 s tím, že vystoupím přímo u hospody "U Agrárníka" na Zahradním městě a dám si Plzničku a něco k jídlu. Plznička z tanku je dobrá, ba výtečná, ale do prázdného bříška tak hloupě škrundá, že jsem si samozřejmě něco k jídlu dal.

Oko mé padlo na gulášek z kližky v čerstvém chlebu. A to je to, proč myslím, že by z toho naše babičky měly šok. Skvělý gulášek byl podávaný ve vydlabaném chlebovém bochníku (dnes velmi oblíbená úprava jídla, ale já to měl po asi 15 letech poprvé).

A tak jsem si to představil. Hospoda nakoupí určitý počet bochníčků chleba a pro přípravu této lahůdky je vydlabe. Co s tím božím darem, tedy chlebem, dělají netuším, ale ono moc možností asi není. Buď to mohou vracet do pekárny, aby to zamíchali do další várky chleba nebo to hodí do krmení pro prasata a nebo to hodí do odpadků. Je nějaká čtvrtá možnost? Nevím.

Takže s tím guláškem to je zážitek. Zpočátku k němu lze přikusovat "víko" od toho bochníčku. Ale to brzy dojde, nemá větší vydatnost než jeden krajíc chleba. A pak jsou jen dvě možnosti. Buď okusovat okraje toho prázdnícího se bochníčku nebo chlebovou přílohu "přikusovat" v kašovité formě lžící ze dna bochníčku. Prostě to dne oškrabávat.

No nic. Nechci být moralistou, ale zelení šílenci nám tu ordinují nejroztodivnější recepty k záchraně planety, z nichž ty úsporné žárovky jsou tím nejmenším a přitom tady házíme s každým takto použitým bochníčkem celkem významné množství energie přímo do kanálu. Nemohly by se ty ubohé bochníčky deklarovat jako biomasa? Třeba by to pomohlo:-)

Samozřejmě řeknete, že Hermánek řeší prkotiny, že to jsou pouhé zlomky procenta všeho vyplýtvaného chleba. Jistě, ale tady nejde o kvantitu, nýbrž o kvalitu. Ztratili jsem úctu k jídlu, jako ostatně i k mnoha jiným věcem. Prostě pokrok. Jen aby nás jednou nepřeválcoval.