Můj vztah k V. Havlovi je jako vztah k mým bývalým manželkám

To znamená  bez nenávisti, ale také bez nekritického zbožňování. Tu fázi zbožňování máme již všichni dávno za sebou. Jak ta naše předchozí manželství, tak i náhled na Václava Havla. Každá známost, i ta s Václavem Havlem někdy začíná. S Havlem to bylo okolo roku 1965, kdy první manželka sice už nebyla pod zákonem, ale ještě asi nebyla zasvěcena a druhá se ještě procházela v tátových trenýrkách.

Tehdy, taková hezká „komunistická vymoženost“, Klub mladých diváků (KMD) nás průmyslováky za velmi lidové, dnes zcela nepředstavitelné ceny dostávala na velice zajímavá představení. Ze Zahradní slavnosti Václava Havla si ale nepamatuji zhola nic, to spíš z Krále Ubu Alfreda Jarryho. Jan Libíček byl nepřekonatelný.

Pak zmizel Václav Havel na poměrně dlouho z mého zorného úhlu a mezitím jsem se stačil šťastně oženit a povít prvého synka. Řeknu vám já bych se tím klidně mohl živit. Když pak přišlo show s Chartou 77, byla na cestě první dcera a celé to nechutné divadlo „Zaprodanci a ztroskotanci“ nebo tak nějak jsme prožívali značně stísněně.

Báli jsme se, že budeme donuceni k podpisu „anticharty“, aniž bychom tu originální Chartu vůbec četli. Smíšené pocity jsme také měli z aktů spisovatelky Procházkové. Nahatou babu v novinách viděti bylo v tom šedém socialistickém bytí celkem osvěžující, ale způsob získání a publikací těch fotek nikoli.

Havel pak na dlouhou dobu zmizel ze zorného pole publika, i když to jméno stále nějak poletovalo vzduchem. Nechci vůbec rozebírat kdo a jakou zásluhu měl na tzv. „sametové revoluci“, ale myslím si, že i kdyby se pánové Havel, Klaus, Zeman a Hermánek (jako zástupce široké obce občanské) nikdy nenarodili, tak k té revoluci stejně došlo.

Průběh a personální obsazení by se samozřejmě lišily, ale výsledek by byl zhruba stejný. Stejně jako když si parta trampů sedne do hospody, tak vůbec nevadí, že někdo chybí. Ovšem říci dnes, že by revoluce byla stejně, tak jako tak, bez Charty a Havla, rovná se blogové (nebo blogistické?) sebevraždě.

A dostáváme se do fáze zbožnění až nanebevzetí Václava Havla, což je věc, která mě irituje nejvíce. Davy popuzených příznivců se chovají přesně tak, jako maminky některých účastníků bolestného rozvodu. Kdepak náš Pepíček, to všechno ta jeho fúrie Věra. Ale kdepak naše Věruška, to všechno ten hajzl zasraný Pepík.

A přesně tímto stylem se chovají „obránci okopávaného Havla“, jakmile se někdo, třeba já, dotkne jejich idolu. Já to včera dosti schytal a proto jsem z toho článku vychytal všechny zmínky o Havlovi:

• i když jeho výsledek nebyl příliš oslňující a musela nastoupit Opoziční smlouva č 1 (Havlova).
• aktérem tohoto rozhodnutí byl miláček národa Václav Havel, kterého kritizovat nebylo možné ani za života a ani po smrti
• Václav Havel bude brzy, a v mysli některých již nyní, prohlášen za svatého. O tom vůbec nepochybuji.
• A co prohlásil Václav Havel po jedné ostřejší výměně názorů s Milošem Zemanem? 

Tak za tyto čtyři neurážlivé, ale možná trochu posměšné zmínky o Havlovi jsem byl seřván jako pes. A to připomínám, že jsem si nedělal legraci z Havla samotného, ale z jeho vlezdoprdelků. A tímto je srdečně zdravím.