Měl pán Béreš za Husákovy totality cestovní pas?

To nevím, protože důvodů, proč někdo pas neměl, mohlo být více. Třeba nechtěl cestovat, byl dítětem do 15 let zapsaným v pase rodičů nebo mu úřady pas odepřely vydat, či odebraly. To já opravdu nemohu soudit, nicméně s tímto prohlášením pana Béreše zásadně nesouhlasím: „Nie každý mohlo byť v Štb, nie každý mohlo slobodne cestovať, niekto nemohol ani vycestovať do NDR a o pase si mohlo nechať len zdať.“Samozřejmě, že každý nemohl být ani v StB a ani v ŠtB, protože, kdo by pak třeba pekl rohlíky nebo jezdil tramvají, že? A ani já nebyl, což mě teď svým způsobem virtuálně mrzí, protože bych jednak měl vyšší penzi a jinak by si se mnou každý nahodilý, ba dokonce smyšlený diskutér nemohl pucovat boty.

Rozebírat, jak se člověk mohl dostat k socialistické Bezpečnosti je zbytečné, každý o tom jistě něco ví. Často tam chodili lidé hned po vyučení a třeba místo vojny sloužili v pohotovostním pluku. A Bezpečnost lovila i na vysokých školách, pár kolegů se zlákat nechalo. Ale není smyslem tohoto článku hovořit o verbování různým složkám Bezpečnosti, ale o cestování.

Nevím, jestli pán Béreš nepožívá omamné a psychotropní látky, ale já jasně naspal, že Gustáv Husák nemilosrdně uťal možnost cestovat na Západ na pozvání známých a nechal jen ony čtyři možnosti.

Služebně jezdili lidé tak, jak bylo třeba. Někteří měli i trvalou výjezdní doložku a tak kdyby třeba Franta Smutný ze sídliště Máj byl o třicet let starší, mohl při svých schopnostech brázdit s kamionem LIAZ Západní Evropu. U nás u firem to bylo tak, že jsme měli privátní pasy a jezdili na privátní doložky, ale s velmi zrychleným procesem vystavení té doložky.

Na příslib se jezdilo tak, jak kdo ten příslib uplatil, tedy podplatil. Takže buď vůbec, nebo často. Jedni známí jezdili pravidelně každým rokem na „Dinárovku do Jugo“. Až to někoho z okolí naštvalo, udal je, večer přišli dva pánové, požádali je o pasy a s úsměvem jim zabavili. Ale možná to byl jen zastírací manévr.

Ten rok s jejím možná do „Jugoše“ nechtělo a tak si domluvili se svým řídícím důstojníkem (samozřejmě jenom jeden z nich), že provedou tuto krycí akci. Ostatně v mnoha filmech vidíme, jak policista musí svého informátora zmlátit, aby se neprozradil. Lze předpokládat, že některé podobné krycí akce byli i proti mnohým, s StB zapleteným disidentům. Kodex rozvědky to ostatně velmi doporučuje.

S cestovní kanceláří se dalo i cestou na (politický) Východ doletět na politický i geografický Západ. Tím bylo letiště Gander v Kanadě, kterým prošly určitě stovky, ale spíše tisíce československých emigrantů. Tůčko (pro ty mladší: jet sovětské výroby) nemělo na cestu na Kubu dost paliva. Blbě ale dopadl pár, který si ještě chtěl užít dovolenou na Kubě a emigrovat až při zpáteční cestě. Vanul příznivý vítr a letadlo letělo do Prahy bez mezipřistání.

To mi připomnělo, jak jsem jednou z Ostravy letěl na kapitánovu rezervu. Do poslední chvíle jsem čekal, zda poletím já nebo palivo. Ale k věci. Další možností, jak cestovat na Západ, bylo pozvání od nejbližších příbuzných, což nebyli dědeček s babičkou nebo teta či bratranci a sestřenice.

AA protože švagr mé první ženy c roce 1982 emigroval (ale to je na jiný článek), mohl zvát svou sestru i jejího manžela, tedy mě. Někdy okolo roku 1984 s tím žena měla v zaměstnání pěkné trable a nakonec jsme sice cestovali, ale ona z práce vyletěla.

Ale v roce 1987 vše výborně klaplo, ještě jsme v Kaplicích nakoupili české dorty a chlebíčky. Švagr učinil pozvání, já měl na Postparbuchu ulité nějaké peníze a tak výlet vyšel skvěle. A v roce 1988 už ani žádné pozvání nebylo třeba, stačily vlastní devizy uložené cizincem. Což už byla naprostá brnkačka.