Malá pražská motoristická povídka...

Dění na našich silnicích a dálnicích je nyní velmi populární a lidmi milované. Nejmilovanější jsou ovšem příhody, při kterých se nikomu nic nestalo. Vždyť už i ta médii a blogy velmi omílaná nehoda u Slaného při které přišel o  život mladý řidič, údajně pod vlivem omamných a psychotropních látek, tak nějak úplně vyšuměla.

Stále zmiňovány jsou pouze dvě stálice na nebi dálničních šou. Jsou to „umělci“ z nejobdivovanějších, Lacina a Trpišovský. Myslím ale, že každý na té dálnici kope nebo kopal naprosto jinou ligu. Trpišovský, podle mého laického názoru, trpí (ó jak trefné) poruchou osobnosti neboli psychopatií.. Ten svůj kousek s vybrzďováním provedl opakovaně a je to vlastně takový notorik. Každý dobrý dopravní psycholog by ho už dávno měl ze silnic a dálnic ze silnic a dálnic vyautovat.

Lacina je podle mě případ naprosto jiný a může sloužit pouze k ilustraci toho, jak i velmi vyježděný a spolehlivý řidič může selhat. Nikdo z nás řidičů ovšem nemá patent na neomylnost s selhat může každý z nás. Nikdy jsem si nemyslel, že za volantem nemohu udělat chybu, ale vždycky jsem si myslel a jsem o tom přesvědčen dodnes, že i když k chybě dojde, tak se každý má snažit, aby to proběhlo bez následků a nikoli jednat stylem „já mám přednost, já jsem v právu“.

A nyní již k té dnešní historce a slibuji, že další historku napíši, až se opět stane něco lehce nestandardního či ilustrativního. Jel jsem prakticky identickou štreku jako včera. Z Jižního Města do Hostivaře a opět ulicí V Horkách. Změna byla pouze v tom, že jsem zaparkoval u Alberta v Bratislavské ulici a vyzvedl manželku, která tam s kamarádkou něco důležitého probírala.

Vše proběhlo OK, ale jen do té doby než jsem zjistil, že na křižovatce u Alberta nejdou světla. Je tam stopka a tak jsem poctivě zastavil a letmý pohled vlevo mě ubezpečil, že prostě nemám šanci. Že kdybych se rozkrájel, tak do té zatáčky přes zídku s keři prostě nevidím, nevidím a nevidím. Tak jsem si hlídal provoz zprava a ve vhodném okamžiku „vystřelil“.

A samozřejmě, po hlavní zrovna jelo nějaké auto, kterému jsem „nedal přednost“. Ano opravdu asi nedal. Jen nevím, jestli jsem ho jen omezil nebo dokonce ohrozil. V každém případě ale náraz nenastal a já uháněl k Neumětelům.

Jen mi vrtá hlavou, proč člověk, kterému hrozí srážka s jiným vozidlem troubí? Chápal bych, kdyby na mě troubil, abych do křižovatky nevjel. Ale to nemohl, že? Protože, když jsem já neviděl jeho, nemohl on vidět mě. A když tedy již ta potencionálně nehodová situace nastala, tak ji měl řešit (brzdit a lehce uhýbat vpravo, aby se mi vyhnul) a nikoli ztrácet čas a energii troubením.

Již desítky let jsem přesvědčen o tom, že ten, kdo bliká na protijedoucí předjíždějící vozidlo je pravděpodobně nevyježděný a vystrašený amatér nebo namyšlený nabob. Protože, pokud ta situace není kritická, je zcela zbytečné blikat a pokud ta situace již kritickou je, pak je každé blikání jen ztrátou času a koncentrace potřebné k odvrácení nehody.

A „Ring volný“. Napište mi prosím, že jsem sedmdesátiletý senilní pirát silnic, který jezdí váhavě až agresivně a je zhnisaným vředem na našich silnicích, který je třeba bez milosti, pro výstrahu, jako Lacinu, popravit. Nebo prosím ještě něco hezčího, já si to píšu do památníčku Jsou to takové Odi_na radost.