Malá, nyní již mechem obrostlá, motoristická povídka

Je úžasné, jak se člověk na blogu poučí a vzdělá. Ono nestačí čtyřicet let jezdit bez nehody, ono je nutné se ještě prezentovat těmi „správnými“ většinovými názory. Třeba si myslet, že je reálné, aby se dospělý svéprávný muž a zkušený, ukázněný a vyježděný řidič po nějakém bezvýznamném neverbálním konfliktu zešílí tak, že ve vražedném úmyslu vyhodí jiné auto z dálnice.

A samozřejmě nesmí zastávat tu daleko pravděpodobnější možnost, že k celé té mele došlo hlavně nezkušeností mladé řidičky a agresivitou jejího spolujezdce, pro což třeba celkem bezchybně svědčí to, že dotčený „pirát“ okamžitě po tom, co viděl, že dotyčné auto opouští dálniční těleso zastavil a telefonoval pro pomoc, což je samozřejmě pro silniční piráty naprosto typické. Jen zcela ukázněný a zákonů dbalý řidič by to neudělal a rychle zmizel jako ten Šemík k Neumětelům.

Ale nechme piráty piráty, chci ještě jen poznamenat, jak mě naštval bulvár. Kdesi v hospodě jsem viděl titulek: Trpišovský, 160km/h ve Ferrari po Praze. A tak jsem si to našel na internetu a tam bylo jakési krotké video, jak červené Ferrari jede po Pražském okruhu 160km/h, ale to já dokáži se služební sechcíplou Toyotou to samé. Dálniční okruh nevede uzavřenou obcí a tak je tam snad povolená rychlost pro osobáky 130 a jet tam 160 je ta nejběžnější věc nikoli na světě, ale na českých dálnicích.

Ale teď již k meritu věci. Moje další motoristická příhoda se udála asi před dvěma roky. Pro její bezvýznamnost jsem ji dávno zapomněl, ale dnešní nákup v hypermarketu mě na ní upomněl. Bylo léto, neděle, a já krátce po osmé jel do Intersparu Hostivař nakupovat. V krámě byla docela legrace, ukrajinské prodavačky neměly tak brzy po ránu co na práci a tak, když viděly, že jsem se s jednou z nich dal do řeči, začaly vesele štěbetat. Já jsem ještě ročník, co měl povinnou ruštinu, a tak jsem mnohému rozuměl. Nebavily se o ničem jiném než o tom, že Češi v neděli, místo toho, aby šli do kostela, tak chodí nakupovat a já jsem jim musel přitakat.

Od hypermarketu jsem vyjížděl směr „Pumpa rakouských protijaderných pošuků“, ale věděl jsem, že k pumpě zahnout nesmím, že ji musím celou objet. A také tam byla taková ta trojúhelníčková cedule s vyznačeným tvarem křižovatky (pěkná ptákovina v takovém místě), která mi říkala, že mám dát přednost. Tu jsem ale moc nevnímal, doteď nevím, proč bych měl, když tam jedu krokem.

A jak tak jedu, tak vidím zleva vůz, který měl samozřejmě přednost. Mám dobré periferní vidění, vůz jsem včas zaregistroval a zcela bezpečně zastavil. Ale řidič viděl, že jsem se nedíval na ceduli, ale zastavil jsem prostě proto, aby nedošlo ke střetu. Vyskočil a měl k mně dlouhý proslov, že on veze těhotnou manželku na rozsypání a já na něj koukal jako puk. Přece, i když nevezu těhotnou manželku, ale jen dva pytle brambor, tak jsem rád, že jsem dostal přednost a neřeším, jestli to bylo podle zdravého rozumu nebo podle značky.

Přece když si nejsem jist, zda přednost mám či ne, tak zastavit a před vjezdem do křižovatky se rozhlédnout je přece daleko lepší technika než vidět ten žlutý kosočtverec a se slovy „mám přednost“ to do někoho napálit jen proto, že tedy mám tu přednost, že?

Ostatně, to se velmi krásně projevilo při diskuzi o té nehodě u Slaného, kdy se někdo se zcela vážným obličejem vyjadřoval ve smyslu: „on byl na mé polovině vozovky“. No ale, to se při předjíždění stává zcela běžně a tomu, kdo sám je v nemocnici a jeho rozbité auto je ve šrotu nebo v horším případě už leží na stole patologa platné „jak mrtvému zimník“. Takže místo šílení s piráty bychom spíše každý měli dbát an ty drobnosti za volantem, které zachraňují život.