Mají ruské tanky na cestu k separatistům k dispozici ÚNOR?

Ne nebojte se, žádná reminiscence na „Vítězný Únor 1948“ to nebude, i když jsem se v tom roce svým rodičům narodil. Jde přece o zbraně a především tanky. Bez nich se dnes žádná válka, kromě té jaderné, vyhrát nedá. A otázkou je, zda by jaderná válka vůbec nějakého vítěze měla?

Již skoro rok zuří zde na blogu diskuze o bojích mezi ústřední kyjevskou vládou Ukrajiny a odštěpeneckými provinciemi na Východě. Ten konflikt jistě nevzplál z jedné malicherné příčiny, ale má své hluboké kořeny.

Ukrajina NIKDY nebyla jednotným státem, stejně jako jím nebylo Československo. Slovenská provincie tiše čekala na možnost osamostatnění se, a napodruhé se jí to podařilo. Napoprvé musela jako pokání prezidentu Benešovi pověsit svého prezidenta.

Rozebírat zas a znova tzv. Majdan nemá smysl. Ale fakt, že bez něj by se nic z toho, co dnes vidíme, nestalo, je naprosto neoddiskutovatelným. Skeptici samozřejmě řeknou, že to vše Putin a na to je jediná odpověď: Tak blbým, aby to spáchal úmyslně, nemůže nikdo být.

A od té doby, co na Východě vzplály boje, se každodenně vrací otázka výzbroje, otázka těžké techniky, především tanků. Těch má ruská armáda jistě dostatek, ale jak je nepozorovaně dostat na druhou stranu neexistující hranice.

Již blahé paměti soudruh Chruščov, se kdysi v USA holedbal, že jeho špionážní družice rozpoznají registrační značky vozidel na zemi a od té doby uplynulo již přece víc než padesát let.

I legendární špion, americký pilot Garry Powers se již patrně prohání po nebeských pláních a jeho průzkumné letadlo U2 zavál vítr času. Tak proč tedy nevidíme bohatou obrazovou dokumentaci přesunu bojové techniky z Ruska?

Přesunovat na delší vzdálenosti tanky po ose je nehospodárné. Z hlediska času, spotřeby PHM, potřebných osádek, organizace přesunu atd. Daleko lepší je využít vlak a ruskou obdobu naší ÚNOR, což není nic Jiného než ÚPLNÁ NAKLÁDACÍ OCELOVÁ RAMPA.

Ta umožní bezproblémové naložení tanků a jiné techniky na vlak a je možné „frčet“ směr cílová stanice Doněck. A to by uměl vyfotografovat i můj oblíbený lehce retardovaný delfín s jednou poraněnou ploutví.

Takže otázka, proč již skoro rok takovéto záběry na našich televizních obrazovkách nevidíme, je snadná.

Nejsou a tudíž není co fotografovat, co snímat. Nejsem žádný vojenský expert, ale myslím si, že Donbas je na Ukrajině něco podobného jako v bývalém Československu oblast okolo slovenské řeky Váh.

Měl jsme tu čest v jedné takové fabrice před rokem 1989 být a musím říci, že bezpečnostní opatření tam byla dost důkladná. Byla to zbrojnice těžké vojenské techniky, naprosto stejně, jako oblast Donbasu na Ukrajině.

A kdyby došlo k nějakým pozemním bojům, tak by se asi nikdo nedivil, kde berou povážští separatisté své těžké zbraně. A již na začátku konfliktu bylo řečeno, že v opravárenských závodech na Donbasu stojí stovky a stovky tanků připravených ke generální opravě.

A co pro takovou generální opravu asi tak potřebujeme?

• Prostory. A ty separatisté mají. Ne vše je Porošenkem rozbombardováno
• Strojní vybavení - technologie
• Pracovníky. Ti tam jistě jsou.
• Know how. To úzce souvisí s pracovními silami.
• Energie. Bez těch ani pes neštěkne. Jistěže, něco k dispozici mají.
• Náhradní díly. A tady může nastat něco, jak se rusky říká „Shortage“. Ale v té otázce Rusko jistě nenechá své bratry na holičkách.

Takže, ať se na mě nikdo nezlobí, ale i kdyby ty opravny tanků měly velmi mizernou výkonnost, tak na jeden tank týdně se snad zmohou, že? A co z toho plyne?

Jediné. Konflikt lze i nadále eskalovat. Zemře ještě více lidí a výsledkem bude „dvoučárkovaná nula“ jako doposud. A samozřejmě, další posun směrem k jadernému konfliktu.

A jakkoli nemám o Baracku Husseinovi Obamovi(y) dobré mínění, tak doufám, že nepodlehne tlaku českých a jiných jestřábů a bude se konečně snažit ten konflikt urovnat.

Na to je jedno rčení, které jsem právě vymyslel a není příliš slušné: „Petro, co je prosráno je prosráno. Terazky už jednej a nezabíjej“.