Lesk a bída modrých zón

Jsem Pražák a nikoli nějaká „náplava z venkova“. A dokonce jsem Pražák z nejpražáčtějších, protože „síla pražáctví“, podobně jako síla signálu od kdysi plánovaného radaru v Brdech, klesá s čtvercem vzdálenosti od poutního místa všech Čechů, které s podivem není na Staroměstském, ale Václavském náměstí.

Dennodenně na to místo koukám, neb pracuji hned vedle, a začíná mi připadat, jestli to s tou pietou tak nějak nepřeháníme. Pomalu ale jistě začíná socha Svatého Václava vypadat jako smetiště a nikoli jako socha svatého. Chápu ale obavy městských úřadů, které se bojí výkřiků „Letiště ještě není přejmenováno a vy už ten bordel chcete uklízet!!!???“

Ale zpět k věci. Narodil jsem se v Londýnské ulici, myslím, že v domě, kde dnes sídlí Asklepion, ale to si nejsem jist. Maminka, když cítila, že přichází její hodinka, tak si vzala připravenou tašku, sedla na tramvaj č. 23, dojela do Londýnské ulice a porodila. A tuto historku jsme popsal při tom šíleném projektu „Děkujeme odcházíme“ a dostal jsme přes ústa, že porod není žádná sranda a nemám ty výhrůžky „lékařů“ (lékař by nikdy takto vyhrožovat neměl) zlehčovat.

A pomalu se blížím k meritu věci. Jelikož mě maminka porodila v pořádku, dožil jsem se dospělosti a mohl zažít „Pražské jaro 68“, což nebylo nic jiného než souboj jedné frakce KSČ s frakcí druhou a o žádnou demokracii západního typu zde nikdy nešlo. Pouze o jakési demokratizační prvky implantované po jugoslávském vzoru do režimu. A jedna frakce KSČ prohrála a druhá díky vojskům SSSR zvítězila a tak se z komunistů úderem půlnoci stali rození demokraté. Tedy, alespoň to teď tvrdí.

A protože tatínkovi už bylo přes padesát a tyto věci se po padesátce velmi špatně učí, tak nikdy nedostal řidičák a řízení čerstvě zakoupeného rodinného vozu Š1000MB zůstalo na mně. A jak jsem uměl jen ty německé předpisy, tak jsem netušil, že musím nechat jeden pruh volný a postavil to auto přesně před Hlavní poštu v Jindřišské ulici. Vrátil jsme se asi za hodinu a strnul. Auto bylo pryč.

V domnění, že došlo ke krádeži jsem kvačil na služebnu VB v Krakovské ulici. Tam se podívali do papírů, pokývali hlavou a poslali mě na Náměstí Republiky. Za normalizace sice panovala strašná buzerace, člověk se nemohl svobodně ani ubzdít, ale za odtah jsme zaplatil něco málo přes 100,- Kč plus, samozřejmě, na VB nějakou tu pokutěnku. O modrých zónách tehdy nebylo ani vidu slechu.

Já nemohu říci, že bych modré zóny miloval. To tedy ani náhodou. Děsím se toho, až mi Praha 4 zamodří okolí stanic metra a já budu nucen snad dokonce jezdit tramvají. Tedy, jízda tramvají do práce má tu nezměrnou výhodu, že člověk nemusí uvažovat, zda si dá ještě jedno a současně na to druhé pivo hladce šetří jízdou na Opencard. A co se týče parkování v centru, tak se říká, že tlusté do tenkého nevejde a to samé platí i pro auta. Těch je prostě daleko víc než parkovacích míst jakékoli barvy.

Modré zóny jsou nepopulární, ale tak trochu připomínají to, co se říká o demokracii, že je to špatný způsob vlády, ale ten nejlepší, na jaký jsme přišli. Ono to v originálu zní asi trochu jinak, ale smysl je stejný jako u těch zón. A rozšíření modrých zón o parkovací automaty? Podle mě skvělý nápad. Využijí se nevyužitá místa rezidentů a člověk, který chce něco v centru vyřídit, snáze najde parkoviště.

Nicméně podle hesla: „lidé jsou různé, povětšinou blbé“ a já dodám, že velmi často jsou lidé i sobecké a tak prskají i nad tímto, v podstatě velmi chytrým nápadem.