Lékaři a francouzská milostná poezie

Někdy v roce 1969 nebo 1970, kdy ještě nezačala řádit krutá ruka Husákovy normalizace, jsem zakoupil útlou knížečku francouzské erotické poezie. Většinou to byly rozverné veršovánky typu "Francois si rád hral se žabičkami a jezdil s nimi děvčatům po stehnech a najednou děvče vidí, že jí po stehně jede úpně jiná žabička" A tak dále a tak podobně.

Moc už si z těch básniček nepamatuji, ale jedna mi utkvěla v mysli dodnes. Komtesa přijímá večer galána, který galantně praví: "Chtěl bych pod Vaším krovem sladce spočinout" a komtesa na to rozdurněně: "Ale pane, já si pod svůj krov zvu muže jen za prací", což lehce souvisí s dalším erotickým příběhem, jak mladík přijde ke své milé a říká: "Tak co, budeme nejprve večeřet nebo si povedeme nezdárně?" a dívka na to: "ale večeře ještě není ohřátá..."

A jak to souvisí s našimi heroickými lékaři? Prostě tak, že někteří si myslí, že mají v té nemocnici "sladce spočinout". Vím, že se mnoho našich přetížených lékařů ozve, že Praha není venkov, ale zvěsti, které ke mně doléhají jsou takové, že mnozí nemocnicční lékaři mají až neskutečně malé vytížení ordinace. Byl jsem vybídnut, abych si tipnul a než jsem dospěl ke skutečné vytíženosti onoho lékaře - tedy 3%, tak jsem se musel velmi strefovat.

Protože lékaři, stejně jako mnoho jiných, jsou honorováni za výkon. To se ovšem týká jen privátně působících lékařů, kdy pro "obvoďáky" platí ještě tzv. kapitační platba. Ale v nemocnici to je jinak. Tam jsou lékaři zaměstnanci nemocnice a body se jich týkají jen nepřímo. Pojišťovna platí nemocnici a a pak jen velmi málo zohledňuje skutečný "bodový výkon" lékaře.

A je s podivem, že o tomto se zatím vůbec nikdo, tedy alespoň pokud vím, v té velké diskuzi o lékařích nezmínil. Vždyť tam musí být úžasný rozdíl mezi výkony jednotlivých lékařů. Mám to jen z druhé ruky, ale pana profesora, o kterého jde, znám osobně. Pan profesor ve dnech, kdy ordinuje, přichází do ordinace před sedmou a odchází pozdě večer. A mezitím to "sviští", jeden pacient za druhým. Jd o vzácnou chorobu a pracovišť je v republice minimum. A pan profesor jej workoholik, který nemocničnímu ústavu určitě vydělá neskutečně mnoho bodů.

To ovšem naše mladé "moneykoholiky" nezajímá. Dvacet let tvrdě makat a pak být třeba "jen" primářem nebo opravdu profesorem, to ej moc práce. Peníze chceme teď hned, na ruku, bez rozdílu zda chytrý nebo blbý, pilný nebo líný. Ať žije socializmu v podání LOK. Do nemocnice chodíme si sladce spočinout.