Legenda SU-25 ve světle detektivních příběhů…

Detektivní literatura je velmi oblíbená a u komerčních televizí tvoří příběhy s kriminálním a kriminalistickým pozadím možná dokoce většinu. Každý kriminalista, který řeší případ, a obvykle to je případ vraždy, sleduje tři základní věci: - Motiv - Alibi - Zbraň  A z této „svaté trojice mu obvykle vyjde pachatel.

Samozřejmě jde o sestřelení letu MH17. Takže se podívejme na onu „svatou trojici“.

Motiv: Ze tří potencionálních pachatelů, tedy Ruska, separatistů a Ukrajiny, měla motiv jedině Ukrajina a samozřejmě i Západ. Jak Rusko, tak i separatisté by si úmyslným sestřelem civilního letadla vůbec nepomohli. Ba spíše naopak.

Alibi: To je v době vyspělé techniky těžké řešit. Nulové neboli žádné alibi měli separatisté, asi to nejlepší alibi mělo Rusko a velmi špatné pak Ukrajina. To snad musí být každému jasné.

Zbraň: tedy vražedná zbraň. Tak tu měli všichni tři podezřelí. Každý trochu jinou a trochu diskutabilní, ale měli ji k dispozici všichni tři podezřelí.

A jak to tedy vypadá ve světle nějakého známého detektivního příběhu? Mě napadla kniha a hvězdně obsazený film z roku 1978 Smrt na Nilu. Příběh je, jak už to u Agathy Christie bývá, velmi elaborovaný.

Chudší dívka se dozví, že její bohatá kamarádka je univerzální dědičkou. Navede svého milence, aby si jí vzal a pak, aby ji společnými silami zavraždili tak, aby na ně nepadlo to sebemenší podezření.

Bylo by to bývalo vyšlo, nebýt Hercula Poirota“. Když totiž ta chudší dívka po svém „bývalém“ milenci vystřelila, tak schválně netrefila, hodila mu pistoli pod nohy a dostala hysterický záchvat.

Milenec mezitím, co dívku ošetřovali sebral hozenou pistoli, zaběhl do kajuty manželky, tam ji zastřelil a následně si prostřelil nohu. V podezření nebyl, protože s prostřelenou holenní kostí by nemohl utíkat.

Vím, je to zmatené, jako všechno od Agathy, takže kdo tomu nerozumíte, tak to prostě přeskočte a spokojte se s konstatováním: „dvojice vyvolala klamný dojem, že pachatelem nemohl být manžel zavražděné, protože byl vážně raněn“.

A když opustíme platformu detektivních příběhů a ponoříme se do techniky, tak veškerá diskuze se odehrává na téma, zda SU-25 může sestřelit Boeing 777. Myšlenka, že „slabá“ raketa R-60 to nedokáže, je absolutně směšná. Sundat velký jet dokáže i hejno ptáků.

Cokoli, co by trefilo přímo do motoru letadla ohrozí letadlo natolik, že může spadnout. Natožpak raketa, ta je naváděná teplem a do motoru se spolehlivě trefí. A u kulometu se zase hovoří o radarech, výškách, atd.

Pan Presler zmínil moje autíčko, ale trochu si popletl hodnoty rychlosti. Já mám auto s maximální rychlostí omezenou elektronicky na250 km/h.

Já bych ovšem, teoreticky vzato, mohl to elektronické omezení odstranit, auto vytunit, odlehčit, nakrmit vysokooktanovým benzínem a jezdit třeba330 km/h.

A posléze tvrdit: „Velkomožní pánovia, veď to moje autíčko žádných330 km/h nejezdí, čo ste to preboha namerili?“. A myslím, že to omezení na7.000m bylo omezení na normální provoz za normálních podmínek a při mimořádných podmínkách bylo možno jít až do12.000 m.

A otázka: Představuje záchrana ohrožené jednoty a územní celistvosti země mimořádnou situaci? A odpověď se opět sama vnucuje: Co jiného by mohly být „mimořádnou událostí“ a koho jiného poslat plnit ten úkol než toho, kdo to zdánlivě neumí? Toho, kde to je zdánlivě, stejně jako v románech Agathy Christie, neschopen to udělat.

A P.S. pro pana Martina Kavku: Pane Kavko, Vy byste si opravdu sedl do letadla, kterému hrozí, že mu infra-naváděná raketa R-60 (ve výzbroji bombardéru SU-25) trefí motor?

Zásah raketou je totiž něco zcela jiného než pouhá porucha motoru. A četl jsem teorii, že když raketa (asi silnější) ze sovětské stíhačky zasáhla let KAL007 (Boeing 747), tak se jedno křídlo ulomilo a letadlo asi deset minut krouživým pohybem klesalo do moře.