Korida sexu na dálnici D1

V pátek mě čekal náš obvyklý kvartální výlet na Moravu a tak jsem večer před cestou chtěl ještě prostudovat jak moc nyní řádí piráti a vybrzďovači na D1, abych se, jako řidič, mohl na věc řádně morálně-politicky připravit a svá stanoviska si řádně upevnit.

Ještě předtím sem si ale pustil ve středu natočený dokumentární film o filmu Korida lásky japonského režiséra Nagisy Ošimy a pojednává o celkem banální příběhu založeném na skutečné, jinak celkem všední. události. V roce 1936 zavraždila jistá Sada svého milence, uřízla mu penis a běhala s penisem přitisknutým k prsům po Tokiu. Získala tím jakousi proslulost a ani si neodpykala svůj pětiletý trest a císař ji jako celebritu omilostnil.

Samotný film je pojatý celkem naturalisticky, chtělo by se říci pornograficky. 99,99% všech filmových cenzorů by ten film po shlédnutí některých scén nepochybně zařadilo do kategorie XXX a tedy pornografické. Ovšem, není vše pornografie, co jako pornografie vypadá. Pokud se na plátně souloží s uměleckým záměrem, je to umění a nikoli pornografie. Přesto dodnes nebyl film v Japonsku veřejně promítaný v nezkráceném znění.

Zajímavé bylo také vyprávění člověka zodpovědného za casting, který líčil, že o hlavní roli mělo zájem hodně herců, ale na kamerové zkoušce se to žádnému z nich nepostavilo. Sice ho zapřísáhli, že při natáčení k erekci určitě dojde, ale měli smůlu. Jak realisticky pravil „ani mně by se to před kamerou nepostavilo“. Takže vybrali herce, který konat uměl a mohl a předvedl vše v plné kráse, takže dnes můžeme vychutnávat postelní skotačení herců, kterým je dnes jistě přes šedesát. To je zázrak filmu, jak už říkal V.I.Lenin. Ten prý dokonce říkal „penisem k masám“ a potom na sexuálně přenositelnou chorobu také zemřel.

Jakmile jsem strávil ten sex za záznamu, věnoval jsem se další částí morálně-politické přípravy boje s piráty na D1. Pustil jsem si zprávy, ale tam to byl samý amatér. Jeden z nezjištěných  příčin naboural čenichem do protijedoucího autobusu a pomlátil celou osádku voz, tuším čtyři lidi. Další, ten se snažil již více, tak ten zabil při odbočování vlevo svoji manželku. Škoda, že z celé té akce není video, protože pak by bylo jasně vidět, že on to protijedoucí auto dobře viděl a schválně nastrčil pravou polovinu vozu tak, aby to odnesla manželka. A také prý jsou svědci, že na ni při jízdě vulgárně křičel a gestikuloval „lahváče“, pardon, přeřekl jsem se „fakáče“.

Samotná cesta probíhala klidně až nudně. Nikde ani žádné pitomé omezení, jen kamionisté nám občas zpestřili život tím, že v kopcích okolo 30 kilometru náhle vyjeli přes plnou z pravého pomalého pruhu a způsobili, že jsem málem musel použít brzdu. Říkám málem, takže sprostá slova, která jsem pronesl by byla i publikovatelná.

A proto jediným jakoby rádoby pirátským činem, který jsem zažil, bylo, když na obchvatu Olomouce, kdy v pravém pruhu jely kamiony a vlevo předjížděly asi tři vozy (já byl čtvrtý) se na mě najednou zezadu přilepila Felície a to tak těsně, že bych řidiči mohl počítat mouchy přilepené na zubech. No, když to někoho baví…

Závěr celé akce tvořila, jak již z logiky věci vyplývá, zpáteční cesta do Prahy. Tu jsme nastoupili krátce poledni a cesta byla tak jednotvárná a nudná, že by snad i na ty orální něžnosti (třeba polibek na ouško) mohlo dojít. Takovými pitomostmi jsme se ale nezabývali, protože servis nám špatně odvzdušnil topení, které v důsledku toho spíše netopilo než topilo.

Ale i to jsme přežili a jediné poučení, které z cesty mám, je to že jsem se utvrdil v názoru, že i na D1 se s naprostým přehledem dá jezdit rychlostí okolo 160 km/h, přičemž nehrozí ani nebezpečí nehody a ani nebezpečí bodového ohodnocení.

Hezký nedělní podvečer.