Kolegové a přátelé, příznivci a odpůrci! Neberte to tak vážně...

Je to jenom blog. Původně jsem sice chtěl napsat „nežerte to tak“, ale pak jsem si vzpomněl na naše milé adminky a adminy a řekl jsem si. To jim nemohu udělat, takto jim přidělávat práci. Už jednou, když chystali tu slavnou neslavnou ústavní žalobu na Klause,, jsem napsal, že chtějí uplést z hovna bič a šup, článek už byl v soukromých. Moc mi jich do těch soukromých nešoupli, myslím, že teprve podruhé jsem shořel na nepřizpůsobivých. To už je ale opravdu lepší psát o tom SARINU neboli Yperitu nebo segedínském guláši kterému se v Maďarsku říká kološvárské zelí.

Nikdy bych byl býval neřekl, jaké lásky a nenávisti mohou v takové společném publikačním prostoru nastat. Největší řevnivost je samozřejěm u tzv. karmy. To je jakýsi, velice nepřesný ukazatel blogerovy popularity a ještě menší ukazatel kvality příslušných článků.

Ten, kdo míří pouze na karmu, a já neříkám, že se jí zříkám, zpravidla zpracovává žhavá témata populistickou formou. Tak třeba: Umlaťte pedofila, soudu netřeba. Už si sundal kaťata, tak mi to s ním takto, šerife, zmáknem. Přijeďte si pro mrtvolu.

A když člověk napíše, zdalipak to není nějaká pitomost, tak na něj prostě vezmou mačetu, která, jak známo, je smrtelná již se tří metrů. Popřípadě kuši, která dozajista žádnou smrtící zbraní není. Je to jako vzduchovka, udělá takovou malou dírku. Tedy o něco větší, že?

Do politiky pak blogerovi neradno vstupovat, ale naprostá většina z nás to občas udělá. Počátek roku „dva-třináct“ byl turbulentní. Pohrobci zesnulého prezidenta Havla se rotili pod jedním praporem a jejich odpůrci pak pod praporem zemanský.

Co se dělo, dobře víme, po prohrané bitvě, o které věděli, že je i prohranou válkou, Karel a jeho příznivci porážku neunesli. Ale řež to byla náramná, teď již ale, jak zpívá Marta Kubišová, pominou, jako ostatně všechno.

Někdy člověk jiného autora nechtěně načuří tak, že on se stane jeho úhlavním nepřítelem. Mně se to stalo s jedním, nebudu jmenovat, který do svého článku o zlořádech ODS vpochvil německý výraz Kuchenhandel, což v zásadě není špatně, leč nevystihuje to vůbec autorův úmysl charakterizovat to zvěrstvo v ODS.

Je to jako kdyby cizinec věděl, že se podvodníkovi u nás říká tak nějak ve spojitosti s tunely a říkal mu třeba razič. Smyslu německého jazyka totiž odpovídá slovo Kuhhandel, tedy obchod s kravami, nikoli s koláči. A kdybych věděl, jakou vlnu nenávisti to vyvolá, tak toho člověka, tak ho nikdy veřejně neopravím.

A blížíme se k finále dnešního promluvu a tím samozřejmě je ona zde velmi zavedená nadávka „estébák“, kterou mnozí dokonce stupňují hned na dva jim nemilé oponenty. Dle vzoru „esenbák“ neboli příslušník SNB je „estébák“, příslušník, samozřejmě bývalý StB (proboha, nepsat STB).

Takových zde ale asi mnoho nebude, pochybuji, že bývalí kmenoví příslušníci StB zde blogují. Ale, kdo ví, třeba ano. Nadávka „estébák“ má ale stejný charakter, jako když jsme si my děti po válce hrály na vojáky a nechyběla nadávka „esesák“, ačkoli samozřejmě nikdo z nás v SS nikdy nebyl a ani být nemohl.

A k tomu se úzce pojí taková jakási vymlouvací se mánie. Já jsem za komunistů nemohl studovat. Ano jsou takové případy, jistě. Ale většina lidí, kteří takto jajkají, byla prostě líná nebo neschopná, popřípadě obojí současně.

A to samé s tím ježděním ven. Zajisté za komunistů nešlo zajet si odpoledne třeba do Mnichova nebo Vídně. To fungovalo jen s Drážďanami, popřípadě Katovicemi a podobně. Ale mám ten silný pocit, že ti, kteří zde rozhořčeně píší, že oni „nemohli cestovat“ se o to v rámci tehdejších možností ani nepokusili a o schopnosti domluvit se už ani nehovořím.

Takže, hezký zbytek dne, kolegové a přátelé.