Každá politická emigrace je i emigrací ekonomickou a naopak

Ty dvě věci od sebe oddělit nelze. Samozřejmě, že existovali desítky a snad i stovky lidí, to je ale podle mě přehnané číslo, kteří byli z naší země prakticky vyhnáni. Ale to nebyli emigranti, ale skuteční vyhnanci, kteří si ale na Západě prakticky všichni polepšili. Život těchto „vyhnanců“ krásně ilustruje disident a signatář Charty 77 Jirka Vaněk, se kterým jsem mnohé a letité internetové půtky sváděl a to nejen o StB a Švejnara, ale třeba i o synka jedné Čechoaustralanky, kterému, prý kvůli drogovému dealerství, příslušníci naší elitní jednotky trochu upravili ciferník.

A Jirka Vaněk, který by podle některých zpráv měl být už po smrti, krásně popsal život „vyhnance“ ve Vídni: „…Soudruzi Mlynar a Pavka Kohout, kteri prijeli prede mnou, s polu s dalsimi levicaky zacali predstavovat Ch 77, pouze jako levicovou opozici. Janyr… kde jsme dostavali dosti vysoke mesicni financni podpory. Taky zprostredkovaval … kde nam byli vyplaceny dalsi vysoke financni podpory. Dostali jsme byty, vsichni jsme byli stastni … Nasel jsem si praci, zacal jsem jezdit s velikym buldozerem, … a v tento moment se vsichni z této levicove elitarske spicky obratili proti mne,…Irena Dubska rvala v kurzu nemciny…ze jim kazim reputaci…“

Ten spisek je podstatně obsáhlejší a já musel i ten malý výňatek podstatně krátit. Takže si to prosím, kdo máte zájem, sami prostudujte. Já osobně se prostě domnívám, že se do jakékoli emigrace spojily jak faktory politické, tak faktory ekonomické.

Zajímavé by například bylo vidět, kdyby v zemi, tak nějak podobné Řecku, ale ještě chudší, panovala jakási zcela bezchybná demokracie a společnost tam žila na těch nejvyšších demokratických principech a zásadách. Problém by byl jenom v tom, že emigrant, který by utíkal „za svobodou“ by šel do podstatně větší chudoby než v ČSSR.

Tak takových „politických“ žadatelů o azyl, kteří s přáním žít v jeskyni někde na mořském pobřeží, by se asi příliš nenašlo. Ale, samozřejmě, nelze nikomu vyčítat, že jde za lepším. Vždyť životní úroveň obyvatelstva je v převážné míře závislá na politickém systému a diktátorský systém plánovitého socialistického hospodářství nemohl nikdy dosáhnout západní životní úrovně.

Mně nevadí, že někdo šel za lepším. Mně jenom vadí, že to dnes vykládá jako významný politický čin a přitom nešlo o nic jiného, než zajistit sobě a své rodině lepší život. Proti tomu ale nelze vznést jedinou námitku.

V principu jsou tyto projevy druhou stranou mince k výkřikům lidí, jak „je komunisti nenechali studovat“ a „jak nemohli jezdit ven“. Jistě, Schengen tehdy nefungoval a každý výjezd byl komplikovaný. Na druhou stranu ale takto jajkají lidé, kteří nedovedou cizím jazykem říci „Dobrý den“.

A něco podobného je to s těmi školami. Tak v padesátých letech určitě byl tvrdý a krutý filtr, ale v době, kdy já chodil na střední a vysokou byly ty filtry tři: 1. Prospěch, 2. Prospěch 3. Prospěch a opravdu nebylo, aby se na vysokou dostalo nějakých 80% jako dnes. Chtělo se to prostě lépe učit.