Jsem unesen poetikou Troškových filmů…

V mládí jsem si vytvořil takové pravidlo, že každý film musí mít nejen svého diváka, ale i své prostředí a hlavně každý divák musí být pro ten který žánr naladěn. A na to se obecně velmi zapomíná.

V době, kdy kina byla ještě levná a vstupné nepředstavovalo žádný „balík“ jsem studoval a kino patřilo, kromě milování a piva, k našim nejoblíbenějším zábavám, jsme s nastávající manželkou chodili do bijáku často. Jsme taková nezvedená povaha a často vidím vtip i tam, kde nebyl zamýšlen. A tak, když jsme jednou šli na film Včera, dnes a zítra, začal jsem se smát v ten nejméně vhodný okamžik.

Sofia Loren hrála v tom filmu dívku lehčího ražení, která má za souseda mladého seminaristu. Ten se do ní, jak také jinak, zamiluje a odmítá se do semináře vrátit. Jeho babička Sofii uprosí a ta si na měsíc vyhlásí sexuální abstinenci s tím, že si jde koupit svíčky. Mě to pobavilo, ostatní ne. Přesně jako v Kameňáku Zdeňka Trošky, kdy jeden z mladých policistů vypráví, že byl na pohřbu, a když začala hrát hudba, tak on jediný vyzval vdovu k tanci.

Na film, divadlo či televizní hru musí být prostě nálada. Nelze se vždy koukat na vše. Já třeba přijdu v 19:30 po dvanácti hodinách z práce a na Ibsena bych tedy určitě chuť neměl. Ale běžel první díl Hot Shots a Charlie Sheenem a byla to lahoda. Apocalypse Now s jeho tatínkem bych si v to okamžiku určitě nepustil, i když mám to DVD v archivu.

A ještě jedna vzpomínka. Čekala mě existenční zkouška z matematiky. Ne, že bych byl přímo na vyhazov, to určitě ne, ale ta zkouška znamenala takový práh, takový zlom ve studiu, že ten, kdo ji měl, mohl už pomalu chystat promoční pohoštění. Žádné další peřeje se už až do diplomky nekonaly. A večer před zkouškou jsme vybral film Bestie musí zemřít ( Que la bête meure, 1969). A kdo ten film viděl, mi musí dát za pravdu. Oddechové to určitě nebylo.

A co to má společného s Troškou a jeho tak diskutovanými Kameňáky? Všechno a nic. Ten, kdo není zaujatý a nehraje si na nějakého intelektuálského krasoducha, ten se prostě těmi filmy musí bavit. Ne všechny díly jsou stejně povedené, já mám nejraději dvojku. Ale cokoli, na co si z těch filmů vzpomenu, vyvolává mi úsměv na rtech ještě nyní.

Mnozí to jistě považovat za vtipné nemohou, ale většina národa se nad těmi vtipy prostě musí smát. Solidně oblečená dáma okolo čtyřiceti let přijde do ordinace doktora Víti, představí se jako vykonavatelka poslední vůle zesnulého pacienta a se slovy „neberte si to osobně“ ho nakope do koulí.

Hloupých a nudných veseloher bylo za existenci tohoto státu natočeno mnoho. Jsou hezky v archivu, nikdo se jim nesměje, nálady zaplatili sponzoři nebo Česká televize a je klid. A série tří taškařic, které si opravdu na nic nehrají a mají jen ten jediný účel – pobavit (a vydělat peníze, to samozřejmě) vzbuzuje dodnes ty příšerné emoce.

Zdeněk Troška opětovně něco natočil. Tento režisér není přímo mým šálkem čaje a jeho nový výtvor mě pranic nezajímá. Ale nechápu, proč zrovna on, kvůli pár ptákovinám zvaných Kameňáky, musí být neustále otloukán, zatímco pachatelé podstatně horších ptákovin si žijí celkem v klídku a nikdo na ně dlouhodobě neútočí.

A napadá mě, Zdeňku Troško, jediná věc. Úspěch se u nás prostě neodpouští.