Jel jsem v roce 1967 metrem za svojí lesbickou přítelkyní...

A nemohlo to být v Praze, kde metro jezdilo jenom na dětských pískovištích. Metro nám postavil až nenáviděný Gustáv Husák, který kromě stovek tisíc bytů a dálnice nedokázal postavit skoro nic jiného.

Nechci se pouštět na stále populárnější antihavlovskou notu, ale zcela nevhodné prohlášení o tom že panelákové byty jsou králíkárnami mu uškodilo pomalu tak,jako zastavení zbrojní výroby na Slovensku. Člověk, který aspiruje na to být nejslavnějším leteckým politikem druhé poloviny dvacátého století, si ta svá prohlášení, třeba o rozpuštění NATO měl Havel lépe rozmýšlet. Lidé si totiž pamatují.

Takže rok1967 a já jako student jsem byl na tzv. „Dubčekovi doložku“ (neměl s ní absolutně nic společného) v Hamburgu, kde jsou sloužil jako „Jugendhergergshelfer“ neboli pomocník v ubytovně mládeže. Z podrobností se vypíši až jindy, pro teď postačí říci, že jsem se přes dva Čechy seznámil s dívkou o devět let starší.

Absolutně jsem netušil, jaké by mohlo být její pravé zaměření a upřímně řečeno mi to bylo také naprosto jedno. Jak „Ona“, tak i „ona“ neměly žádnou vadu a tak se rozhořela láska jak hrom a bušili jsme do toho jako hluší do vrat.

Tato idylka trvala asi tak dva až tři týdny, já pak v Hamburgu končil, ona též někam odjížděla a tak jsme se viděli až na podzim v Praze a to se mi zdála krapítek chladnější. Ne, že by měla jiného chlapa, to ani náhodou, to bych letěl, že bych schody počítat nestačil (bydlela ve starém domě u přátel v Kaprově ulici).

A netrvalo dlouho a na jednom mejdanu mi došlo, proč naše erotická aktivita nabrala sestupný trend. Když šla na záchod, tak tam jedna dívka s údivem vyprávěla, že ji osahávala a strkala jí jazyk do úst. A i když jsem byl hloupý devatenáctiletý mladý muž, v mozku se mi začalo rozsvěcet. Ostatně, i moje přítelkyně o sobe tvrdila, že je „bi“. Ale já nedbal.

A toto je krásná ilustrace rozdílu mezi sexuálním zaměřením a sexuálním chováním. Tyto dvě věci spolu nemají skoro nic společného, chovat se nějak ještě vůbec neznamená, že člověk má toto zaměření. Klasickým příkladem jsou věznice nebo internáty, ale mohou být i případy zcela opačné. V Německu jsem třeba četl stížnost lesbické prostitutky, která vypočítávala, jaká to pro ni je námaha souložit s mužem.

Zakončím tuto úvahu tak, že za sexuální zaměření nikdo nemůže. Každého Bůh (nebo příroda) nějak stvořil a kvůli sexuální orientaci nesmíme nikoho diskriminovat, ani se mu posmívat. Na druhou stranu ale, by nám tito lidé neměli tuto svojí orientaci strkat pod nos, neustále demonstrovat svojí jakousi nadřazenost (co je řídké, to je vzácné a nemyslím tím zrovna stolici).

Prostě a jednoduše, sexuální zaměření člověka by mělo být asi tak neviditelné jako je jeho víra. O tom, zda je někdo ateista, katolík, husita či žid také nikdo hlasitě na ulici nedemonstruje, i když je to možná podstatnější než celá ta slavná sexuální orientace. Ta by prostě měla zůstat v intimní sféře a neblbnout s nějakým „Pochodem hrdosti“.

A teď k tomu podstatnému, proč mě ten srpen 1967 napadl. V tom voze metra totiž proti mně seděl nějaký člověk a četl si intelektuální časopis z dílny vydavatele náročných tiskovin, Axela Springera Bild Zeitung, ze kterého na mě čučel palcový titulek „Es ist unheimlich bunt“, mé znalosti němčiny nebyly v té době na valné úrovni, ale že něco je příšerně nebo nádherně pestré jsem pochopil.

Tím pestrým byla barevné televize a samozřejmě „jela“ a „jede“, stejně jako u nás, v systému PAL (Phase Alternating Line) a jeden z diskutérů mi na to napsal: „Jen s poznámkou, že evidentně vůbec netuší, proč se prosadil PAL jako horší systém.“ A já evidentně nevím proč. A když nevím proč, tak se mi vždy začíná měnit sexuální orientace a to by v případě, že bych chtěl profesuru, mohlo být na obtíž.