Jan Stráský: Klaus není ani Bůh, ani neomylný

Z rozhovoru Jana Stráského s hlavním analytikem HN Jindřichem Šídlem mají mnozí blogeři tu i onde vánoce, konečně mají v rukou „nezvratný důkaz“, že Klaus nejenže schvaloval, ale ještě inicioval to slavné rozkradení této země skrze kupónovou a jinou privatizaci.

Jednom tak na okraj, v rozhovoru je řeč o pěti stech miliardách korun, zatímco naši milí zelení spekulanti nás průběžně připravují o celý bilión, tedy tisíc miliard, číslo s dvanácti nulami (americký bratr bilionu jich má pouhých devět a občas to působí komická nedorozumění).

Takže, co se dočítáme v onom bilančním, protože před odchodem Klause z Hradu, rozhovoru, který vyvolal skoro zemětřesení a výkřiky vole i nevole. Asi to, že Jan Stráský zažil zklamání, když se domníval, že lidé jsou lepší. Mohu ho ubezpečit, že v tom zklamání není sám, já sám jsem dospěl k názoru, že vyčůraný český zaměstnanec je smrt naivního a idealistického českého podnikatele a myslím, že v tom pozorování vůbec nejsem sám.

A kupodivu, Klaus byl i „zbytečně“ sociální. To je ale opravdu otázkou, zda to bylo zbytečné či snad dokonce škodlivé zachovávat sociální regulované nájemné. Jistě to asi chtělo, aby každý uživatel takového bytu svoji sociální potřebnost prokázal, na to ale tehdy asi opravdu nebyly myšlenky. To, že to dělal jen kvůli své mamince, se mi nezdá, pohodlně by jí těch pár tisíc doložil. Spíše mu sloužila jako příklad uživatele takového bytu.

A nyní k meritu věci, privatizaci českou cestou. Kdy, jak jsem pochopil (kupónovku nechme stranou) banky půjčovaly privatizátorům různých podniků na nezajištěné úvěry a ti pak ty úvěry nespláceli. V tom případě by samozřejmě měli o ten podnik přijít, což nevím, zda se opravdu dělo, ale ztratily se ty peníze opravdu?

Nevytvořilo se spíš takové „Ježko-Klausovo privatizační kolečko“, kdy banky, vlastněné státem půjčily lidem na privatizaci a peníze šly komu? No přece vlastníkovi těch podniků, což byl československý a později český stát. Nikdo jiný to být nemohl. Když pak půjčky nebyly splaceny, tak stát, tehdy již český, tahal ty banky z louže penězi, které předtím za privatizaci dostal?

U podniku totiž není zas až tak důležité, kdo ho vlastní. Důležité je, aby podnik fungoval, vyráběl, tvořil zisk, zaměstnával lidi a platil daně. Státu není nic platný podnik, který má sice nominální hodnotu 200 miliónů Kč, ale místo aby vyráběl a tvořil zisk, tak tvoří jenom ztrátu, kterou musí stát hradit. V tom je asi tak v kostce princip privatizace, nikoli v tom, kolik bylo za podnik zaplaceno.

Firma Truck Development vydražila a koupila Tatru Kopřivnice za 176 miliónů. Není to samozřejmě čistá privatizace, ale jestliže to firmě pomůže vyhrabat se z dluhů ve výši asi 650 miliónů, tak to bude husarský kousek nových vlastníků spojených se skupinou J&T, která je ve svém důsledku též Klausovy privatizace.

Ostatně, jen těžko by se v Česku našel nějaký podnik, ke vzniku kterého nepřispěla privatizace z počátku 90. let. Kam se člověk podívá, tam vidí příznivé důsledky takové privatizace a nikoli ekonomicky spálenou zem, jak se nám tady snaží namluvit zastánci socialismu s lidskou tváří a třetí cesty.

Často je nám nyní předhazováno Polsko a Slovinsko. V Polsku jsem pracoval přibližně od Nagana 1998 až do června1999. A musím říci, že tamější státní podniky to nebyla vůbec žádná sláva. Občas jsem svezl stopaře, jednou dokonce na značnou vzdálenost.

Ta paní, matka dvou dětí si trpce stěžovala na mzdy ve státním podniku a když mi při vystupování, jak to tam bývalo zvykem, dávala dva Zloté za svezení, tak jsem je zdvořile odmítl. Přece jen jsem u zprivatizovaného podniku ZWUT (Zakłady Wytwórcze Urządzeń Telefonicznych) vydělával podstatně více.