Jak jsem se mýlil na blogu

Mýlit se je lidské a činí to každý z nás mnohokrát za život. Někdy osudově, třeba při výběru partnera nebo riskantním předjíždění a někdy každodenně, jako třeba špatným výběrem z jídelního lístku. Já se naposledy mýlil dnes okolo poledne, kdy jsem potřeboval český název filmu Quentina Tarantina Reservoir Dogs a sáhnul do špatné přihrádky. Tam, kdy byl Quentin pouhým scénáristou a nikoli režisérem. Taková mýlka, podobně jako mýlka se segedínem či Yperitem vzbudí u diskutérů vždy pubertálně-orgiastické nadšení, že zase mohou autora za něco tepat. Obvykle ale zapomenou na to, že ta mýlka se týkala věcí podružných, ilustračních, tzv. omáčky, nikoli však tématu článku.

Já se na blogu mýlil opravdu mnohokrát. První a nejzávažnější mýlka byla v tom, že jsem netušil, že mě blog bude ještě po sedmi letech bavit a že i po tak dlouhém čase budu nejen v mých, ale i v mnoha jiných článcích hledat zrnka rozumné diskuse.

Další mou mýlkou byl, teď však poněkud předbíhám, dojem, že já jsem autor, já jsem pán. A mohu si tedy se svými články dělat co chci. To sice mohu, ale na blogu nemohu. Blog je totiž koncipován jako jakási soutěž autorů a kdo se do ní přihlásí, musí s tím počítat.

A kdo s tím nepočítá, dostane přes hubu. Ano, ignoroval jsem některá pravidla a dostal přes hubu. Jen mi není jasné, co to je za lidi, kteří si takovou naprostou prkotinu ještě po pěti letech pamatují a při každé vhodné příležitosti to vytáhnou jako trumf. Sice velmi pochybný, ale trumf.

Největší zklamání jsem ovšem zažil z naprosté ztráty soudnosti zdejšího čtenářstva a jeho absolutní manipulovatelnosti. Nikdy, ani před přáteli a známými jsem se netajil tím, že jsem „registrován“. Myslím, že lidé nejsou idioti a že musí vědět, že každý, kdo si nějak čuchl k Západu, čuchl si také k StB.

To je zcela nevyvratitelné a pouze naše nedokonalá technika nám neumožňuje to vidět. Tudíž jsem se sebe nechtěl dělat vola, „že jsem tu kapavku chytil někde na záchodovém prkénku“ a opakuji to stále znova: Dobré jitro, tady vnitro. Tak to prostě v zahraničním obchodě i jinde chodilo a ne jinak.

Připadal jsem si jako nesmírně rafinovaný člověk, který dostane to, co chce a přitom neohrozí ty, o které by mohlo jít. Prostě, když se celá věc pekla, tak jsem oslovil svého bratrance, disidenta a činitele VONS, Pavla Roubala, se slovy: Pavle, mám šanci na tento kšeft a na 100% se objeví „pánové“.

A Pavel na to: „OK, když ti o tu práci tak jde, tak ji dělej a já o tom vím“. Jinými slovy, v celém tom mém slavném svazku nenajdete jediné hlášení na někoho z disentu, na někoho, koho bych přes Pavla mohl ohrozit. To sice opravdu nenajdete, ale přesto si banda kreténů neustále třepí pysk nadávkou "udavač".

A myslíte si, že je mi to nějak platné? Jako mrtvému zimník mi to je platné. Protože bandě pronásledovatelů, ono to je jen několik málo lidí, protože tam jde o zdvojené a vícenásobné identity, nejde o nějakou pravdu, o to zda někdo někomu ublížil.

Kdepak. Těm jde o jediné. O dehonestaci názorového odpůrce a je mi to velice líto, tak tito lidé jsou svými názory pravdoláskaři.

Už jsem to dnes v nějakém článku četl, že ten, kdo nejvíce škodí pravdě je pravdoláskař, který nestrpí jiný než svůj názor a já tímto mým milým pomluvačům sděluji, že jakmile spustí svůj ohňostroj nadávek a pomluv, tak je využiji k tvorbě odvetného článku. Tedy boj s otevřeným hledím, že?

P.S. Občas jsem si přečetl, že bych se měl omluvit a že tak velmi zpupně nečiním a přitom kritizuji obětavé komunisty, kteří se nechali vyhodit z KSČ a „trpěli v Chartě“.

Já se ale již na blogu LN omluvil a to za jedinou věc za kterou se omluvit mohu. Ano, byl jsem, stejně jako milióny mých spoluobčanů konformní s komunistickým režimem a tím jsem svým malým dílem přispíval k jeho existenci.

Tak toto mohu bez váhání podepsat.