Já a to „slavné“ video

Je pravdou, že umím pár jazyků, z čehož anglicky docela dobře. A když mi vloni odcházely zuby, tak se mi tak zlepšila americká výslovnost, že jsem byl na přelomu roku americkými turisty přímo pochválen. Škoda, už mám fešnou náhradu a ten zvuk je pryč.

Je to divné, ale i za tzv. „šokializmu“ a normalizace měli lidé své vlastní hmotné i nehmotné tužby. K tužbám hmotným patří především peníze, které otvírají dveře k dalším produktům, jako jsou auta, domy, oblečení, cestování a podobně. A možnost cestovat byla tehdy jedna z největších tužeb, kterou si jen málokdo mohl splnit.

Samozřejmě, podívat se na Rujanu, Zlaté písky či Velká Mazurská jezera bylo poměrně snadné, ale smočit tělo třeba v Saint Tropez už bylo podstatně složitější. A to nemluvím o dálkami vonících městech jako Londýn, Paříž, Řím a podobně. No a cesta za oceán, do země imperialistů, to bylo již něco stěží představitelného. Mimo možnosti naprosté většiny z nás.

Protekce funguje všude na světě a fungovala samozřejmě i tehdy. A tak, když jsem v neděli na chalupě četl inzerát, že velká americká počítačová firma hledá technika s dobrými znalostmi angličtiny, v úspěch jsem nevěřil. Udělal jsem ale jednu věc, kterou patrně mnoho konkurentů zanedbalo.

Zaplatil jsem si dvě hodiny anglické „rozcvičky“, při které se mnou paní profesorka anglicky probrala vše „Od Šumavy k Tatrám a od zadnice k játrám“ a jediná věta, kterou mi řekla česky bylo: Dostanu sto korun, což byl na rok 1978 velmi slušný honorář. Při pohovoru jsem pak nekuňkal a na dotyčného Američana věty chrlil plynule. To na něj udělalo dojem a jak jsem se brzy dozvěděl, byl jsem vybrán.

I středně inteligentní delfín ví, že v socialistickém státě nelze pracovat pro imperialisty, aniž by na člověka dohlíželo přísné oko StB, tedy kontrarozvědka, která je pro tyto případy příslušná. To opravdu musel vědět nebo alespoň tušit „každý blbec“, který se o tu práci zajímal a já obratem informoval svého bratrance, disidenta Pavla R. že tato alternativa může nastat.

Také nastala. Jakmile jsme pro Američany začali pracovat, kontaktovala nás kontrarozvědka postupně všechny. Soudím tak z toho, že všech nás šest, včetně ředitele zastoupení a jeho sekretářky, jsme v těch „slavných“ cibulkových a nyní už i jiných seznamech. Samozřejmě, vrcholem kariéry u kontrarozvědky je chytit reálného špióna. To se ale nikomu z nás, pokud vím, nepodařilo a tudíž z toho žádná sláva nebyla.

Nějací disidenti, nějaká charta, o ty jsme se nejenže nezajímali, ale ti pro nás byli doslova vzduch. Nelze pracovat pro Správu služeb diplomatickému sboru a přitom „výti“ s disidenti. Jak staré dobré přísloví praví: Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti. A my všichni jsme s nimi vyli, protože přesně tak jak jsou dnes placeni poslanci, tedy nějakým násobkem průměrného platu, tak jsme byli placeni i my.

Ovšem člověk nesmí kritizovat Havla a fandit Klausovi. To se v tomto prostředí samozvaných soudců neodpouští. To musí být potrestáno. Takže vzniklo jakési video, dnes už má myslím třetí jméno souboru, ale stále stejný název: ESTÉBÁCI.

Není v lidských silách někomu vymluvit, že nedonášel na chartisty (nikdo to od něj nechtěl), nedonášel na sousedy (nikoho v kontrarozvědce nezajímali), nepálil zadrženým na Barťáku ruce, ani je nemlátil na Václaváku nebo nestrkal do Antonů a to jednoduše proto, že to spolupracovníci kontrarozvědky a jiní prostě nedělali. Na to mělo vnitro svoje lidi.

Mě prostě udivuje ta zavilost, ta zášť a jsem zcela skálopevně přesvědčen, že ta moje slavná registrace slouží sice jako skvělá záminka, ale pravý důvod těchto šaškáren je naprosto jiný. A sice píši texty někomu velmi nepohodlné a proto se rozhodl mě takto „trestat“. No, nevím, kdo a jako dlouho to vydrží, já přece jen věřím, že zdravý rozum v této době ještě zcela nevyhynul.