I já býval diskriminován, stejně jako prezident Zeman

Je to sice už dlouho, skoro padesát let, ale hořkost té vzpomínky jen tak nevyprchá. Bylo to v rozkvětu Novotného cochcárny, těsně předtím, než přišli mladí nadějní komunisté, Dientsbier, Ruml, Šiklová a řada dalších a chtěli na sebe strhnout větší díl komunistické moci, kterou v té době drželi tzv. „konzervativci“.Jezdit prakticky volně na Západ byl v komunistickém Československu možné od března 1966. To mi ještě nebyl 18, ale v novinách jsem si přečetl takovou malou nenápadnou noticku, okamžitě napsal své přítelkyni do NDR, která mě v sedmnácti zbavila té největší zátěže, která trápí každého mladého muže a ještě v tomtéž týdnu jsem na „Barťáku“ žádal o pas. A to jsem ani netušil, že je třeba ještě nějaká výjezdní doložka. Pas se tehdy totiž normálně nevydával.

Žádost jsem nepodával u žádného okénka, ale soudruh se mnou vedl pohovor v samostatné, asi pohovorové místnosti. Vážný hlasem se mě tázal, jak dotyčnou zvací osobu znám a já drze odvětil že od svých přátel z NDR. Bylo to totiž takové volné bezdětné manželství a jejímu muži už bylo přes čtyřicet, zatímco ona se té čtyřicítce blížila. Prostě, pro mladého muže ten nejlepší věk.

Ještě si to pamatuji, Alfred Neuhauser se ten člověk, který mě zval, jmenoval. A já lhal, až se mi od huby prášilo, že jsem v NDR byl na návštěvě a tam jsem ho potkal. A on mě zve na prázdniny a podobné blbosti. A soudruzi z tehdejší policie to slupli jako malinu. Asi měli pokyn nic vážně nezkoumat a já poprvé vyjel na Západ.

Kdybych líčil svá tehdejší dobrodružství, tak bychom se k té diskriminaci vůbec nedostal. Ta proběhla tak, že o rok později, v roce 1967 jsem jako čerstvý maturant, přijatý na ČVUT trávil již své druhé prázdniny v Západním Německu. Zatímco v roce 1966 jsme ohýbal armatury, v roce 1967 jsem si vybral onačí práci.

Jugendherbergshelfer nebo tak podobně se ta moje funkce jmenovala. A spočívala opravdu v pomocných a i fešáckých pracích v ubytovně pro mládež "Auf dem Stintfang" v Hamburgu. Musel jsem se naučit jezdit s takovou tou mašinou, co leští podlahy a každý den po 10:00 „šůrovat“ halu ubytovny. Hala nevyla malá, ale mašina pracovala sama. Jen bylo třeba umět ji vodit.

A jakmile nastala doba oběda, byl jsem správcem otroků kuchyně. Každá ze skupin, které u nás obědvali mi musela na střídačku dát k dispozici šest maníků k obsluze průmyslové myčky nádobí. Ale historky o tom jak který národ ochotně pracuje by zabraly celý článek a na to zde není místo.

Měl jsem tři kolegy. Mně bylo19 avšichni byli starší, tak mezi20 a30 lety. Paul, Ernst August a na toho třetího si jménem nemohu vzpomenout. Ale on byl tím největší provokatérem a provokoval hlavně kurvy. Ty byl v takové uličce, oddělené pohledově od okolí, Herbertstrasse se jmenovala.

A my jsme tam chodili Já jako takový ocásek za ním, a on se vždycky dal s jednou profesionálkou do řeči a já počítal sekundy, dokud mu vztekle nezabouchla okénko. A on provokoval nejen kurvy, ale i řádně pracující ženy.

A jednou jsme byli v takové malé hospůdce pod kopcem, kde stála ta ubytovna a on zase hučel do servírky, či spíše výčepní. Pili jsme na stojánka. A najednou dívka zařvala: „A ven všichni, máte Hausverbot“, čímž myslela zákaz vstupu.

 Já mladý, hezký, nevinný a žíznivý Čecháček jsem si tam druhý den chtěl dát pivko, ale jak jsem strčil nos do hospody, tak dívka zařvala „Raus, ty vo tom nevíš že tady máš zákaz?“. A už jsme z hospody padal jak namydlený blesk.

Vidíte, jak jsou na nás, poctivé Čechy, ty cizinky kruté. Mě z hospody vyrazila Němka a Miloše Zemana zase Polka. Prý na paměť Solidarity a jejich padlých bojovníků. To, pokud se pamatuji, tak ta moje v roce 1967 žádné poltické deklarace whatsoever nepronášela.