Film Marečku… ve světle „boje proti normalizaci“

Minulý týden rozvířila veřejné mínění kauza „Metelesku blesku“ v níž se její skutečný nebo jen domnělý autor, Zdeněk Svěrák domáhá právní ochrany proti jejímu použití, dle jeho názoru zneužití, v politické propagační odrhovačce. Neřešme, zda Zdeněk Svěrák tu hlášku skutečně 100% vymyslel, ale jisté je, že ve výše uvedeném a již léta notoricky známém filmu, jsou jako scénáristé uvedeni Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák, patrně v podílu 50/50.

Jenže scénář filmu je věc jednorázová, není univerzálně použitelná, jako třeba hudba, kniha a podobně. Kdyby platila autorská práva dědiců po neomezenou dobu, tak se současní potomci Alexandra Dumase topí v penězích, o Shakespearovi ani nemluvě.

Tak to ale není, ale lze se důvodně domnívat, že oba autoři scénáře k dotyčnému filmu již za své dílo dostali dávno zaplaceno, podobně jako zaměstnanec, který vytvoří patent, ale práva k onomu patentu připadnou zaměstnavateli a nejsem si tedy jist, zda práva k oné proslulé hlášce nepatří náhodou držiteli práv na onen film. A 50% případného odškodného pro dědice L. Smoljaka považuji za samozřejmé.

Co ale říci k filmu samotnému a jeho tvůrcům? Nikdo, opakuji nikdo ze spolku DJC nepatřil k nějakým hlasitým odpůrcům Husákova režimu a věřím, že kdyby se takový vyskytl, kolektiv ho z pudu sebezáchovy okamžitě ze sebe vypudí tak, jako lidské tělo cizí předmět, třeba třísku. Je u toho trocha toho hnisu, ale tříska je spolehlivě venku.

Zdeněk Svěrák, jako člen KSČ od roku 1961 do roku 1969 (zda vyloučen nebo vyškrtnut se neuvádí) si ze své pozice ani žádné protirežimní pózy dovolit nemohl. Ne, že by mu za to StB přikládala pistoli k hlavě, jak zde nějaký pomatenec včera psal (nešlo ale o Svěráka), ale prostě a jednoduše proto, že už by si s divadlem neškrtl a byl by rád, kdyby mohl alespoň učit.

Pohleďme na oficiální text distributora: „Jiří Kroupa, mistr v továrně na zemědělské stroje, by mohl povýšit - musel by ovšem vystudovat večerní průmyslovku. Pan Kroupa se tomu vehementně brání, nakonec však podlehne naléhání členů dílenského výboru a na školu se dá zapsat. Stejný vzdělávací ústav navštěvuje i jeho syn, přes den dokonce sedává v téže lavici. Náhle se ukazuje, že tatínek má mnohem horší prospěch než jeho ratolest. Dokáže si rodič napravit reputaci a obstát před profesory i spolužáky?“

Je naprosto jasné, že mělo jít o naprosto tuctovou a nudnou prorežimní agitku, která měla ukázat, jak žije náš moderní socialistický člověk (tatínku, nalej si polévku). To, že se z ní stal legendární a často citovaný film, tak s tím dozajista tzv. „Kulturträgři“ z ÚV KSČ, kteří vznik filmu schvalovali, nepočítali.

A je dobře, že film vznikl a velký dík jeho tvůrcům. Zesnulému scénáristovi Ladislavu Smoljakovi, již také zesnulému režiséru Oldřichu Lipskému a samozřejmě vůdčí postavě celého toho ansámblu DJC, Zdeňku Svěrákovi. Film nás pobavil, některé hlášky z něj zlidověly a je nyní legendou.

Ale tvrdit, že to byla vůbec nějaká kritika normalizačního režimu, je absolutně pomýlené a chybné. Nebyla to parketa ani tvůrců tohoto filmu a ani celého Divadla Járy (da) Cimrmana.

P.S. Když jsem článek korigoval, tak vidím, že distributor má v textu k filmu drobnou nepřesnost. Nešlo o nějaké povýšení mistra výroby Jiřího Kroupy, ale jen a pouze o to, aby se na jeho místo nedostal ctižádostivý Hujer, Metelsku blesku, Hujere (Vozáb).