Erotické SPZ (Správně RZ) na Registru vozidel

Erotika a věci s ní spojené provázejí celý náš život. Přece jen 99,99% z nás vznikla fyziologicky, že? Miro Žbirka o tom „zpievá“ docela podrobně, ale mě dnes v autě zaujaly dvě písničky. Jedna z nich, a myslím, že ji zpívá chlap, hovoří o „horkém klínu“, což patrně bude nějaká tropická nemoc nebo co a Věra Martinová zase zmínila „horký proud“. 

To asi má souvislost s tou „ekologickou“ olympiádou, kde se zpocení sportovci budou sprchovat nasucho a budou pít čaj a kávu zásadně s visačkou Fair Trade. Bude to prostě ekologická bomba bez viditelné uhlíkové stopy na obloze.

Ale zpět k věci. Jel jsem dnes dopoledne z Modřan směrem do centra a tam, před objížďkou u Branického nádraží stála nabouraná nikoli dvě, ale tři auta. Byl to tzv. „Dvojitý Trpišovský“, přičemž je složité posoudit, kdo brzdil, kdo „vybrzďoval“ a kdo jen z nepozornosti boural. Auta byla poškozená jen nepatrně, takže očekávám, že to opět bude hlavní zpráva dne, protože sdělovací prostředky se lepší. Stále inklinují k menším a menším škodám na zdraví a životě a dělají z toho čím dál tím větší problém.

Po cestě jsem také potkal krásného sedmičkového bavoráka, 745D, RZ: XAX-6666 ato teprve byl erotický sen. Mnohý z nás by takové auto hbitě vyměnil za nějakou vyhublou missku. Já tedy určitě, vůbec bych neváhal. Mlsně jsme na ten vůz i na tu RZ koukal a říkal si: Tak tři šestky je číslo ďábelské, čtyři šestky již zaručeně číslo erotické. Sice nevím přesně proč, ale naši politici také přesně nevědí, proč co říkají a přece jim to (skoro) všichni baštíme.

Opravdovou erotiku jsem však viděl až v Registru vozidel v Praze na Bohdalci. Byl jsem objednán přes Internet na 11:30 a tak jsem suverénně vstoupil do nových prostor registru, kde byli 3, slovy tři zákazníci a přesně tolik úřednic si povídalo za přepážkami. Zaťukal jsem na okýnko, předložil jsem své pozvání a dostalo se mi zdvořilého, leč důrazného sdělení, že dnes si tedy na tom registru už určitě nevrznu. Vzal jsem to jako fakt, nestalo se mi to poprvé v životě.

Co ale nepochopím, je to, jak to může někdo dopustit? Kdysi, před třiceti lety, jsem v souvislosti s výpočetní technikou slyšel od západních cizinců opakovaně, že „žádný manažer nebyl nikdy vyhozen za to, že koupil IBM“. Jistě, IBM, jako firma, byla vždy dražší než její konkurence, ale zato spolehlivost jejich strojů a systémů byla vždy příslovečná. Pamatuji se, jak jsem se v roce 1990 živil instalacemi ojetých IBM zařízení a jeden diskový řetězec (jeden každý z disků v řetězci měl kapacitu 70MB) nám opakovaně nechtěl chodit.

A tak jsme jeli do Litvínova potřetí. A pevně rozhodnuti, že té věci přijdeme na kloub. A samozřejmě, jak jinak, byly to kontakty mezi jednotlivými částmi toho řetězce. Jak ty mašiny stály ve skladu rozpojené, tak zoxidovaly. A Nizozemci, kteří jim stroje prodali, čekali napjatě, jak to dopadne. Tehdy ještě mobily nebyly a tak byli dost netrpěliví. A když jsem jim do hotelu Intercontinental přišel sdělit výsledek, tak netrpělivě volali: "Jak to dopadlo?". Dobře. A co těm mašinám bylo? Vlastně nic, říkám, byly jen v pubertě. Rok výroby byl 1976 a byly tedy 14 let staré. To prostě byla spolehlivost.

Co ale zoxidovalo tvůrcům toho systému pro registr vozidel, to ví jen Bůh. Jestli se nemýlím, tak se psalo o částce 47 miliónů Kč za HW i SW. To se mě, na tak komplexní systém zdá ale podezřele málo. Jendo staré dobré úsloví praví: „nejsem tak bohatý, abych kupoval levné věci“ a tady přesně to provedlo Ministerstvo dopravy. A maně si tak vzpomínám na kdysi slavný exces odboráře Dušky, který se vyslovil tak, že se na tom ministerstvu bojí i sehnout pro tužku.

A přesně do té části těla, kterou měl Dušek na mysli, bych toho zodpovědného pracovníka nakopal. A šlo by to i bez součinnosti té jinak sexuálně orientované části naší populace.