Dobře mířená facka základem šťastného manželství?

Náš lid se stále musí něčím bavit. Když už to není vyčpělá Bartošová, svatá Kubišová a zákeřná Vondráčková nebo Klausovo pero se samolepkou, tak to musí být něco jiného.

A zrovna teď to jsou Kalouskovy výchovné facky. Já osobně si myslím, že bez občasného fyzického násilí to nejde. Někdy, ať je to třeba jen jednou za život dítěte, je prokázání zásadní fyzické převahy tím nejlepším výchovným nástrojem. Moje starší dcera vždy poučovala tu o patnáct let mladší z dalšího manželství slovy: „Natálko, nezlob tátu. Až se naštve, tak ti svlíkne kalhoty a zlíská zadek“ přičemž láskyplně vzpomínala na dvě podobné exekuce, kterými sama prošla, ale já si teď nevybavuji již ani jednu.

Takže došlo i na milou, protože po rozvodu protežovanou Natálku. Přijel jsem na chalupu s novou přítelkyní, která se kromě značné nadváhy vyznačovala i tím, že byla učitelkou. Sice bývalou, to ale vyjde nastejno. A hned první věta, kterou k Natálce pronesla, byla naprosto nešťastná: „Děvče, tebe já si vychovám“. A v dceři se zvedl obrovský odpor vůči hrozící nové autoritě,. Ovšem nová autorita docela dobře vařila (a ještě lépe jedla) a také v posteli nebyla zcela k zahození a tak jsme to spolu nějaký ten pátek táhli.

A jednou, při zimním výletě do Jizerek byla Natálka tak plná odporu vůči té nové, nemilované bytosti, že neustále provokovala. Trpělivě jsem to snášel a blbnul s ní na saních až k uondání. Když jsme ale nastupovali do auta, tak dcera ze zadního sedadla spustila tak drzé řeči, že ve mně prostě chytli saze. Zastavil jsem rozjíždějící se vůz, vyskočil z auta a drapl dcerku ze zadního sedadla. Ta viděla, že je zle a začala kvílet „Tati nééééééééééé“, což už jí ale nebylo moc platné.

Přehodit si osmiletou dcerku přes koleno, stáhnout ji oteplovačky a holou dlaní naplácat na zadek mohou mnozí považovat za nemoderní, ale já to prostě považuji za účinné. Ne proto, že by dítěti byla způsobena nějaká významná bolest, to vůbec ne. Bolet, pokud snad nějaká je, tak ta pomine skoro okamžitě. Jde o něco jiného. Dítě pozná, kdo má ve vztahu hlavní slovo. Vím, řeknete mi, že se to má dělat bez násilí. Ale můj názor je, že násilí v této formě ani za násilí považovat nelze. Je to prostě demonstrace převahy a síly. A to by mělo pochopit nejen osmileté dítě, ale i nějaký chcápek, který na chodníku vykřikuje debilní urážky.

A proč je v titulku článku řeč o manželství? Prostě mám tu myšlenku, že pokud by manželé při zachování nějakých základních kritérií byli vybírání losem, tak by se celková úspěšnost manželství, tedy míra rozvodovosti, moc od té dnešní nelišila. Zvláště pak, kdyby losující experimentátor byl bohatý a podpořil rozvoj soužití i hmotně, třeba levným bydlením. Pak by ta úspěšnost losovaných mohla být i vyšší než těch „přirozených svazků“.