Cizinci dnes masově vzývají Václava Havla

Je tomu již skoro padesát let, co v klidu zesnul v Pánu náš strejček z Loun. Já ho viděl jako dítě pouze jednou či dvakrát, když jsme byli v Lounech na návštěvě.

Přivedli mě k němu, strejček mi ošmatal mojí dětskou hlavičku a pravil: „Kterej ty seš?“. „To je Jiříček, synek Marušky z Prahy“ bylo mu odpovězeno a strejček humorně pravil „Já už jsme hochu, jak starý pes. Nevidím, neslyším“. A když pak byl strejčkův pohřeb, tak jeho zeť, známý lounský malíř Kamil prohlásil, že strejček by si nějaké to blbé truchlení nepřál a lépe bude povídat si humorné historky z jeho života.

Ty historky nebyly příliš pestré, všechny se točily okolo dvou základních věcí života. Ženských a alkoholu. A strejček se s tím nemazlil, občas zmizel na pár dní z domova a pak se vracel jako kocour z toulek. Tetička ho samozřejmě vyplísnila, mokrým hadrem přes hubu mu dala, ale na rozvod nikdy ani nepomyslela. Jednak si strejček nezačínal žádné dlouhodobé známosti a také byl podnikatelsky zdatný a to se vždy hodnotí. Na morální zásady si mohou hrát pouze ti, co na to mají peníze, že?

A podobně, celkem nečekaně a v poměrně mladém věku, ještě pln síly a energie, zemřel Václav Havel. V celém státě by to byl vůbec nikdo nečekal, a celý národ byl v neuvěřitelném šoku. Ten se celý týden projevoval kobercovým bombardováním všech možných a nemožných médií a výjevy takové hysterie, že jedna mladá žena si na Václavském náměstí chystala hranici, na které se chtěla upálit v okamžiku, kdy rakev s velikánem bude zajíždět do ohnivého chřtánu Strašnického krematoria.

Ledva však žal ten ohromný, který celým národem tak cloumal, že výčepní ani nedokázali načepovat dobrou míru, trochu odezněl, objevují se cizinci. V nějaké písní se zpívá, že jich je jako much a přesně tak tomu bylo dnes v Praze. A skoro každý druhý měl, podobně jako třeba při fotbale nebo hokeji, na obličeji namalovaná tří písmena: LVH, která byla ovšem Googlem přeložena do angličtiny jako VHA, což je ale zkratka nevhodná, protože se při špatné anglické výslovnosti může plést s VIP.

Tábor uctívatelů VH se pak v Silvestrovské Praze rozdělil na dva, přibližně stejně velké tábory. Jedni hodlali památku našeho velikána uctít pozitivně, tedy chlastem a ženskými. Druhý tábor zase namítal, že to je příliš prvoplánové a naopak, oni uctí pravdu a lásku večerem abstinenčním a to jak od alkoholu, tak i od nevázaného pohlavního styku (manželům bude povolena výjimka)

A jako třešničku na dortu jsem od Karlova mostu až na Výtoň jel za jedním Volvem s ruskou SPZ (myslím, že Rusko se ještě neosvobodilo od Putinovsko-Medveděvské kliky a nezavedlo RZ) a na jízdě toho vozu a hlavně na jeho vzhledu bylo jasně vidět, že jeho osádka se přijela omluvit za to, jak s nám ruská mocenská oligarchie vyjekala, že nám sem neposlala kondolovat alespoň Alu Pugačevovou.

Ze špíny kapotě toho vozu jsem četl ten výraz vzdoru proti vládnoucím poměrům v Kremlu a na celé Rusi a celý ten zanedbaný vzhled říkal: Neumyji ten vůz do té doby, dokud po vzoru vašeho velkého revolucionáře a vůdce mas, který sám a bez cizí pomoci svrhl a zardousil hydru komunizmu, též u nás nezvítězí kaviárová revoluce.

A co naše pozitivisté a negativisté, kteří každá skupina po svém, budou demonstrovat tu užasnou sílu, která z myšlenek zesnulého proudí do jejich hlav a srdcí? Nuž, prognóza je jasná. Jako vždy, tak i dnes, se protichůdné názory střetnou v popůlnoční pouliční bitce na Václavském náměstí, přičemž ti, co chlastali budou mít více odvahy a ti co nechlastali zase více rozvahy a lepší mušku.