Církev protijaderná, grínpísová...

Každá církev má svoje dogmata a rituály. Sáhněte islamistům na Mohameda a podpálí vám ambasádu a to ještě budete mít štěstí, že jste naživu. Sáhněte křesťanům na Krista a také se s vámi pěkně nahlas vypořádají a určitě mají něco podobného i Židé. A u mezinárodní ekologicko-teroristické firmy Greenpeace je nepochybně jedním z dogmat nebezpečí jaderné energie...

A stejně jako u křesťanů jsou hlavním svátkem Velikonoce, čas, kdy byl Ježíš Kristus ukřižován, aby na sebe vzal hříchy nás smrtelníků a posléze vstal z mrtvých, tak u grínpísáků a k nim přifařených skupinek antijaderných magorů (obzvláště vynikají německy hovořící magoři, zatímco těch francouzsky hovořících je zanedbatelná menšina) je hlavním kultovním dnem den průmyslové havárie v ukrajinském (tehdy sovětském) Černobylu.

A přitom, přímých obětí Černobylské průmyslové havárie bylo kolem třiceti a údaje o těch nepřímých se tak liší, že podle mě nejsou vůbec spolehlivé. Každý vypočítá přesně tolik mrtvých, kolik se mu hodí do krámu. Ale myslím, že těch skoro dvacetpět let, co od té události uplynulo, zahynul na silnicích západního světa nejméně milion lidí a celosvětově ještě podstatně více.

Velikonoce se slaví v neděli po prvním jarním úplňku a grínpísácká mše černobylská se obvykle slaví o víkendu při příležitosti transportu zpracovaného vyhořelého jaderného paliva Francie do úložiště v německém Gorlebenu. A stejně jako věřící při mši zpívají, modlí se a přijímají tělo páně, tak i protijaderní věřící provádí různé modlitební úkony, především přivazování se ke kolejím a jiné způsoby jejich blokování.

Člověk by v životě měl něčemu věřit a tak není divu, že se grínpísáckým aktivistům bez problémů vždy povede zblbnout několik desítek tisíc Němců či Rakušanů. Naše populace je vůči takovému hysterčení podstatně odolnější a myslím, že se nikdy nepodařilo na jednom místě shromáždit více než několik desítek aktivistů.

Cestou autem jsem přemýšlel, co by fungovalo, kdyby došlo k velkému plošnému výpadku proudu a vyšlo mi, že nic. Krátkodobě by něco utáhly záložní baterie, dlouhodoběji a to jen na velmi exponovaných místech, jako jsou nemocnice, by se nastartovaly dieselagregáty, ale v podstatě by celý život státu byl ochromen.

A odkud můžeme životadárnou elektrickou energii brát? Samozřejmě, že z elektráren, ale čím ty elektrárny krmit? Slunce, voda a vzduch, to bylo za První republiky heslo zdravého života. S problémy slunečních elektráren se právě teď potýkáme. Kromě významného obohacení vyvolených jedinců a firem nemá u nás solární energie praktický význam. Ale třeba v Egyptě by možná měla.

To samé platí o energii větrné, která je ještě nestabilnější než ta sluneční. Jediný praktický význam má "větrník" opět pouze pro jeho vlastníka, kterému generuje, a mnohdy i podvodem, velmi slušný, státem (námi všemi) dotovaný zaručený příjem. Samozřejmě, že v pobřežních šelfech, kde vanou stálé větry, mají větrníky daleko lepší výsledky, ale ani tam by se bez dotací neuživily.

A voda? Ta je z těch tří "obnovitelných" zdrojů nejlepší, protože ji umíme velmi dobře akumulovat a tím i regulovat výkon tak, aby byl k dispozici tehdy, kdy je potřeba. To ani vítr, ani slunko neumí a je velmi komické, ževýstavbu dalších přečerpávacích elektráren, které by akumulaci umožnily, blokují, hádejte kdo? Ne přece ekologové.

Takže, když pomineme biomasu, která podle mého ani náhodou nedokáže pokrýt významný podíl na spotřebě elektrické energie a plyn, který nemáme a musíme draho dovážet, tak nám zbývají pouze uhelné a jaderné elektrárny.

A o tom, které z nich jsou škodlivější a nebezpečnější, by se dalo dlouho diskutovat. Nikoli však se zelenými magory, kteří mají pouze jednu "grínpísovskou" mantru: Jádro ne, prolomení limitů ne. Asi počítají s tím, že si vychovají generaci příznivců, kteří pod vlivem lysohlávek či jiného omamného prostředku, budou běhat v kolech "ekologických minielektráren" poháněných lidskou silou.