Cinkali byste ve frontě na banány klíči? Já tedy ani náhodou…

A to hlavně proto, že jsem nikdy tak pitomou frontu nestál. Nemyslím si, že by komukoli cokoli ubylo, kdyby neměl banány, a podle toho jsem se také vždy řídil. Jednou jedinkrát jsem byl v davu koupěchtivých zájemců o banány, ale to bylo v Hamburku v roce 1967. Měl jsem tehdy prázdninový džob v Jugenherberge auf dem Stintfang a někdo mě upozornil, že v přístavu se za babku prodávají celé trsy banánů. Šel sejm tam spíš ze zvědavosti a viděl dva mladé chasníky na korbě náklaďáku, jak „draží“ trsy banánů a musel jsem se smát spořivým Němcům, jak jim je rvou z ruky.

Jako dítě „šťastné“ generace, narozené v roce, kdy komunisté ústavním způsobem uchvátili moc a pak Ústavu upravili tak, že ji i nadále měli „legálně“ jsem přesně k datu své plnoletosti dostal od Antonína Novotného, tehdejšího šéfa KSČ a prezidenta republiky tzv. „Dubčekovu doložku“.

Ty výjezdní doložky, které se v roce 1966 začaly vydávat, neměly s tehdejším slovenským „funkcionárom KSS“ zbla společného. Ale manipulátoři tzv. „Pražského Jara“ je tak posléze překřtili. A zrušení těchto doložek a podzim 1969 byla jedna z nejkrutějších ran, které nám kdy Husákův režim uštědřil.

Následující léta „normalizace“ jsme si opravdu užívali. Jako párek medvíďat v zoologické zahradě jsme se s Jirkou Juhanem pravidelně koupali v restauraci U Bubeníčků v hojných dávkách piva a mezitím oba dva s našimi přítelkyněmi v hezkém mladém sexu, který si každý z párů bohatě užíval.

Na takovou pitomost, jako jsou banány, jsme, prisámbohu, v životě nepomysleli. Možná, že to pak později občas napadlo naše manželky. Ženili jsme se v podstatě ve stejném termínu v roce 1973, tedy před 40 lety, a možná pak některá z našich polovic po banánech pro dítě zatoužila.

Ale já chápu, že „banány“ jsou jen takový zástupný problém, taková ilustrace. Náš kamarád Jirka Silný, se krátce před svou emigrací stal zelinářem-ovocnářem, což byl džob, kde se dalo vydělat enormně mnoho peněz.

Vyprávěl nám, že aby byl „vejvar“ opravdu tučný, je nutné nechat nejprve dva vlaky banánů na Žižkovském nákladovém nádraží shnít a pak teprve ten třetí se skvěle prodává a lidi se po těch banánech mohou utlouct.

Lidí, kteří se za „totáče“ měli skvěle, je celá přehršel. Nemyslím tím jenom vyšší funkcionáře KSČ, příslušníky armády a Bezpečnosti, ale spoustu povolání, která se měla podstatně lépe než dnes. Po „revoluci“ jsem měl několik konfliktních situací s řidiči starších Žigulů a moje vysvětlení bylo snadné.

Byli to lidé, kterým se za socialismu vedlo dobře, pořídili si Ladu, či dříve Žigulík, ale po revoluci se nechytli a tak je naše obstarožní, jen asi sedm let staré, AUDI 200 QUATTRO ve stříbrné metalíze uvádělo v záchvaty řidičského vzteku. Stalo se vícekrát než jednou.

Taxikáři, výčepní, číšníci, servírky, zelináři, řezníci, pumpaři, instalatéři, topenáři a všichni ostatní meloucháři a samozřejmě i veksláci, ti všichni přišli v listopadu 1989 o hodně. Jenom tak pro ilustraci. Moji přátelé, Milada s Mirkem, vydělávali ve dvou (výčepní a servírka) v roce 1967 každý 5.000,- Kčs měsíčně čistého.

Jistě, od roku 1967 ro roku 1989 to je dlouhých 22 let, ale na principu výdělku v zařízeních RAJ a podobných se mezitím nic nezměnilo. Socialistický sektor nesl riziko a náklady a zaměstnanec shraboval výnosy. To se ale, bohužel pro tyto lidi, drasticky změnilo.