Chlapec poškodil pověst Romů? Neslýchané, skandální

Já nepatřím k lidem, kteří by příliš hodnotili minulost jiných, zvláště pak, pokud bych ji dokonale neznal. Svojí pověst si každý tvoří sám hodnotit ji objektivně snad vůbec nelze, vždy se na něco zapomene. A i zločinec má svoji dobrou nebo špatnou pověst a to nejen mezi kriminálníky, ale i mezi širší veřejností. Například odsouzený vrah Kajínek má i moje sympatie, i když si myslím, že je vinen, že ty dva cikány zastřelil. Ovšem, neudělal to nijak brutálním způsobem, smrt byla rychlá a bez trápení. Nakonec by se i po pravdě dalo říci, že si všichni tři o to koledovali a že i když je Kajínek překvapil, tak se prostě měli lépe připravit. Protože moc dobře věděli v čem jedou a jaká je jejich pověst. Ostatní vrazi již sympatie vzbuzovat vůbec nemohou a myslím, že třeba u vraha Roubala je jeho velké štěstí, že sedí do konce života, protože jeho pověst je na maximálně možné záporné hodnotě. Níže snad již vůbec nelze jít, snad jedině u vraha dětí.

Patnáctiletý chlapec vyváděl skopičiny na balkóně osmého patra paneláku v Břeclavi a to tak důkladně, že propadl o patro níž. Těžce se zranil, musela mu být odebrána ledvina, a on, aby nedostal od maminky vyhubováno, si vymyslel, že ho přepadli tři muži, asi cikáni. To samozřejmě byla voda na mlýn současným proticikánským náladám v zemi a celý případ se zařadil do onoho, nám všem známého řetězce proticikánských vášní. Patrik, mačety, Tanvald, kuše a bůvícoještě tomuto etniku ať už právem nebo neprávem vyčítáme.

Otázka ale stojí jinak. Kdyby to ten hoch neustál a spadl z osmého patra na chodník, tak by asi už nikomu nic nevyprávěl. A už vůbec ne, že ho někdo přepadl. Ale byla by tím pověst (břeclavských) cikánů lepší? Jednoznačně nebyla, protože za ta staletí, co v našich krajinách cikáni žijí, ještě nikdy nikdo nezažil, aby se masově věnovali nějaké soustavné práci. Třeba na polích. Toho prostě bohdá nebylo a také nebude, ať už si namlouváme cokoli.

A ještě jedna veselá historka o cikánské mládeži, která je též nahrávkou všem „zmat“kujícím diskutérům, kteří kritizují, aniž to kdy viděli, můj způsob jízdy. Ale musím se pochválit, lepším se. Dnes ráno z Kácova jsem jen jednu krátkou chvíli jel 160 podle tachometru. Což je ve skutečnosti o něco méně než to, co ukazuje tachometr.

Bylo to někdy počátkem listopadu 2000 a byl to jeden z posledních slunečných, ale už en teplých, dní roku. Byl jsem opětně zamilován, ostatně, kdy jsem nebyl, a mojí vyvolenou byla tenkrát krásná osůbka o kterých zlí jazykové vždy říkají „mohla by být tvojí dcerou“. A v tomto rozpoložení jsem v časném odpoledni dojel na náměstí v Krásné Lípě, kde jsme v restauraci měl sraz s dalšími pracovníky firmy.

Na kus náměstí ještě dopadalo slunce a tak jsem v tom místě zastavil, vylezl z auta, otevřel zadní haubnu a sedl si tam. Vzal jsem do ruky nějaké papíry a předstíral práci, ale i když na mě dopadaly přímé sluneční paprsky, už nehřály zmocnila se mě zima. Tak jsem haubnu Felície zaklapl, sedl za volant, vrazil tam jedničku, ujel jsem asi dva metry a zase jsem stál. To bylo doprovázeno ranou, která nevěštila nic dobrého.

Dal jsem tam zpátečku, ale auto se ani nehnulo. Tak jsem vylezl ven a vidím, jak se v parku poflakují tři mladí cikánští výrostci. Asi tak šestnáctiletí. Byli velmi dobře oblečeni a chovali zcela slušně. Klábosili, což myslím perfektně odkoukali od svých rodičů. A tak jim říkám, kluci, mohli byste mi prosím pomoci s tím autem?

A hoši, aniž by je člověk musel jakkoli povzbuzovat, velmi ochotně vstali, šli se mnou k autu, společně jsme auto nazdvihli a šoupli zpět na kola. A co se objevilo? Sokl na nějakého svatého, kterého patrně komunisti nechali odříznout a ze soklu koukaly čtyři ocelové pruty, průměr asi 20mm, uříznuté ve výšce asi 2cm. Každému je jasné, co se stalo. Ve vaně motoru byla díra a mě čekal odtah. Na druhou stranu jsem si ale klidně mohl dát pivo. Vždy je něco dobrého za něco špatného.