Chcete zabít svoje dítě?

Jako dítě a adolescent jsem z kola neslezl. Již v první třídě jsem od otce dostal kolo, které jsme tehdy zakoupili z druhé ruky za fantastických osmdesát korun. Nesmějte se, to byly v roce 1954 docela slušné peníze.

Kolo jsem provozoval asi dva roky a protože bylo v okruhu mých kamarádů stále jediné, tak jsem ho samozřejmě půjčoval. A neudělal jsem dobře, kamarád Toník to s ním v zatáčce napasoval do plotu a přerazil nejen pár planěk, ale také kolo, které se odebralo do šrotu. O nějakých helmách jsme tehdy ani neslyšeli, ale Toníkovi se nic nestalo. Ani jsem ho nezbil, jsem povaha mírumilovná a možná bych i dostal přes hubu.

Pár let jsem byl na suchu až jsem rodiče uprosil do kola zn. Sportka, i když jsem snil spíše o Favoritu. Nicméně i Sportka měla trojkolečko a myslím, že i dvoutalíř. Tím si ale nejsem jist. Vše poctivé socialistické výroby, jedna fabrika byla v Rokycanech a druhá v Chebu. Sportka sloužila dobře a protože v té době měla již i děvčata svá kola, tak i k počínajícím pubertálním láskám. Ovšem ne tak brutálního stylu jako v jedné nemravné básni, kde se praví „podložíme pod to sedlo, aby se to místo zvedlo“. Co, jak a k čemu podložit jsme tehdy ještě moc nechápali, nyní si to vysvětluji tak, že šlo o sedlo koňské a mělo se podložit dámě pod zadeček, aby akce v přírodě byla zajímavější, plynulejší a zábavnější.

Léta normalizace kolům příliš nepřála a my měli zcela jiné starosti. Daleko více jsme se věnovali sportům na vodě. Buď sjíždění řek jako Vltava, Lužnice či Otava nebo později windsurfingu. Sport ten nyní nějak úplně vymizel, ale před třiceti lety to byl naprostý hit. Přes zimu jsme laminovali prkna, sháněli ráhna a plachty a pak vyráželi an moře a jezera. Půvabné to bylo v NDR, kdy samotné prkno na střeše auta znamenalo v blízkosti hranice se Spolkovou republikou poukázku na potíže. Soudruzi se báli, že by jim někdo mohl uplavat.

Tím jsem ale trochu odbočil od tématu článku: Jak úspěšně ohrozit život svůj a svého dítěte. To, jak cyklisté ohrožují nejen svůj život, ale i svobodu ostatních, je notoricky známo. Neznám jediného vyježděného řidiče, který by alespoň jednou nebyl „vyzkoušen“ cyklistou. Mně se to stalo v Liberci. Končil občanský soumrak, všechna auta již svítila (je to asi deset let), vyjížděl jsem od nákupního střediska v Hanychově na hlavní, kdy byl hustý provoz. V Okamžiku, kdy se udělala slibná mezera v obou směrech jsem vyrazil. A jen řada let zkušeností mi řekla: Podívej se ještě jednou vlevo (i když jsem věděl, že nejbližší auto je dostatečně daleko) a zděšeně vidím pár metrů od auta neosvětleného cyklistu, uhánějícího z kopce značnou rychlostí. Myslím, že kdybych se nepodíval, tak bych po té nehodě vyfasoval pěkný flastr.

A nyní se tito „kandidáti smrti“ rozhodli, že do tohoto „sportu“ zapojí i svoje malé děti. Viděl jsem ty přívěsné vozíky na cyklostezce v Hostivaři a docela se mi líbily. To mě tedy ale opravdu nenapadlo, že s takovouto nelegální jízdní soupravou (jak jinak by to šlo nazvat?) tito sebevrazi vydají do normálního silničního provozu. V dnešních zprávách ČT jeden takový nadšenec ukazoval trubkovou konstrukci vozíku a sám bez helmy předváděl, jak je pro dítě „bezpečný“.

Jistě, pokud se s vozíkem převrátí na louce, pak ano. Kdyby ve větší rychlosti nezvládl zatáčku a vozík vyklopil přímo na strom, pak asi také ano, ale už tak jistý bych si nebyl. Záleželo by na více okolnostech. Ale jakou rychlosti by do vozíku muselo narazit auto, aby se jeho konstrukce  zbortila a dítě bylo „nahé“? Nechci to odhadovat, protože myslím, že jakýkoli střet z automobilem by mohl být fatální a marně hledám pro rodiče, kteří v tomto vozíku vozí za plného provozu svá mrňata nějaké publikovatelné pojmenování.