Český národ odjakživa tíhl k socialismu

A to již od doby Rakouska – Uherska. Samozřejmě, že české země byly průmyslovou mašinou táhnoucí celou monarchii, otázkou však je, kdo byli ti zakládající podnikatelé a asi nejsem dalek pravdy, že to velmi často byli německy mluvící Židé, kteří prostě na tomto území žili a podnikali, ale Čechy se být necítili.

Moje německá přítelkyně, Soňa Ptáčková, psáno německy, mi vždy říkala „Češi jsou národem dobrých milenců a sluhů“. Nemyslím si, že bychom byli nějak zvlášť vybaveni třeba proti Němcům, ale bylo to asi tak, že čeští chasníci, sloužící ve Vídni velmi rádi posloužili stárnoucím vídeňským paničkám a české služky to samé v opačném gardu, pokud to samozřejmě nebyly přímo profesionálky.

Ale i to nejstarší řemeslo je řemeslo a musí se vykonávat poctivě s láskou a péčí k plné spokojenosti zákazníka. Což ta děvčata a nejenom česká, dobře dovedla. Jinak by si moc nevydělaly.

První republika byla z tohoto hlediska velmi pokrokovým a úspěšným státem. Otec, tehdy kapitán an Dunaji, vyprávěl, že po celém toku Dunaje přijímali pouze dvě měny. Československou Korunu a Švýcarský Frank. Ta idyla ovšem trvala velmi krátce a byla poznamenána jak krizí hospodářskou, tak i politickou.

Krizi hospodářskou se F.D.Roosevelt pokusil řešit tzv. „Novým údělem“ (New Deal), což nebylo nic jiného než zavádění socialistických prvků do, do té doby velmi nemilosrdného kapitalistického systému. Dnes v této politice pokračuje a rozvíjí ji potomek komunistky a marxisty Barack Obama.

O čtyřiceti letech socialismu v Československu pak darmo mluvit. Socialismus se v hlavách lidí usídlil jako šváb a nebýt „Pražského puče“ v roce 1989, tak by ten režim možná přečkal dodnes. Píši úmyslně puč, sám jsem se ho aktivně zúčastnil. Ale my Pražáci jsme tehdy rozhodovali o osudu celého národa, aniž ten by měl nějakou možnost se k tomu vyjádřit.

Jsem bohužel bytostně přesvědčen a ze současných stále horších výkřiků nespokojenosti to je naprosto zřejmé, že náš národ prostě není psychologicky schopen se spokojit s nerovností, která zde nastala. Vzpomínám na sedmdesátá léta minulého století, kdy my, čerstvě oddaný manželský pár, jsme začali jezdit an chatu mého tehdejšího tchána. V postatě žádné třídní rozdíly tam neexistovaly. Špičkový lékař chodil an pivo se soustružníkem nebo řidičem a náš soused, tehdejší velvyslanec na Kubě, Standa Svoboda vůbec nenosil frňák vzhůru.

Do hospody sice s námi nechodil, to ne, ale na jejich pozemku jsme si mohli postavit stůl na stolní tenis (ten tchánův byl plný stromů) a jejich děti tam do toho bílého nesmyslu mlátily spolu s námi. Jendou paní (správně soudružka, ale tak jsme ji neoslovovali) uchlastala svojí Ladu (stejnou, co jsem měl já) a já ji říkal: „plyn na podlahu a točte startérem“ a auto samozřejmě chytlo.

Dnešní úspěšní a privilegovaní žádné takové kontakty s „plebsem“ nemají. Mají svá honosná sídla,, svá přepychová auta, jachty, dovolené a podobně a to lid velmi,  velmi těžko snáší. Jsou tací, kteří si své bohatství vydobyli tvrdou a poctivou prací, jako třeba pan Lukaševič nebo pan Jančura a pak je mnoho takových, nad jejichž bohatstvím se vznáší stín pochybnosti.

Bohužel, těch je daleko více. Kdybych to bral podle abecedy, tak od A mě nikdo nenapadá, od B by to možná mohl být pan Babiš, od D takřka určitě pan Dalík a takto bych za pomoci Gogolu jistě brzy vyplnil celou abecedu a to u některých písmen i vícekrát.

Nůžky se rozevřely a i když se opravdu máme tak dobře jako nikdy předtím, tak je zde skupina lidí, která se vůbec nemá dobře a cítí se systémem podvedena a zrazena. Proto jsem, co se budoucnosti týče, značně skeptický. Hospodářsky se asi nezhroutíme, ale společensky jsme na pokraji kolapsu.